Komunitní učení

Veřejný prostor má pro fungování demokracie stejně nezastupitelný význam jako právní stát, lidská práva a rozdělení moci ve státě, neboť svoboda se zakládá i na rozvoji občanských forem (spolky, sdružení, neziskové organizace, občanské iniciativy), které fungují také mimo rámec státní správy, státního dohledu a regulace. Místní společenství, spolky a organizace, v nichž lidé mohli projevovat a realizovat své zájmy a potřeby jako občané, /1 vznikaly v Českých zemích nejpozději od poloviny 19. století. Étos politické kultury občanské společnosti první Československé republiky nabyl díky neblahým zkušenostem s totalitními režimy patřičné idealizace, ale patrně i díky tomu mohl sytit euforickou vlnu občanské angažovanosti v prvních letech po listopadové revoluci v roce 1989. Realita každodennosti již mnohým ideálům ubrala na síle a zdá se, že v dnešní době dochází na slova těch, kteří již v časech revolučních tvrdili, že neblahé důsledky komunistického experimentu i  životaschopnost polistopadové demokracie se projeví nejdříve za dvacet let.

Obecně lze říci, že česká společnost stále ještě čelí zpochybnění důvěryhodnosti veřejného prostoru a  možnosti reálné politické participace občanů. Na druhou stranu jsme však také svědky renesance dobrovolnických aktivit a  vzniku nejrůznějších seskupení občanů nezávislých na státu, které snad s  menší dávkou iluzí, ale s  o  to realističtěji vytyčenými cíli přispívají k  rozvoji občanské společnosti.

Mnohé z  nově vznikajících iniciativ nesou přízvisko komunitní. Mluví se o  komunitní práci a  svépomoci, komunitním rozvoji i  umění, o  komunitních knihovnách a muzeích. /2 Souhrnně lze říci, že komunitní projekty /3 jsou zaměřeny na rozvoj potenciálu místních společenství a pojem komunita vymezují velmi široce. Podle J. Šťastné je komunita v  první řadě charakterizována geograficky jako společenství žijící v ohraničeném prostoru a přírodních podmínkách. Druhé hledisko je časové. Komunita je určována společnou minulostí, přítomností i plány do budoucna. Poslední charakteristika zohledňuje společně sdílené hodnoty, mezi něž patří pochopitelně i  hodnoty kulturní. /4 J. W. Gardner připomíná, že jedním z důležitých znaků životaschopné komunity je zájem na výchově mládeže. „Každá komunita, která si chce do budoucna zachovat svoji vitalitu, by nejen měla umožnit mladým lidem v plné míře rozvinout své schopnosti, ale připravit je na jejich budoucí úlohu, vštípit jim společné hodnoty, připomínat jejich závazky ke společnosti a učit je tyto hodnoty a tradice uchovávat.“ /5

Z výše uvedeného vyplývá, že cíle Výchovy ke vztahu ke kulturně historickému dědictví se v mnohém shodují s cíli komunitně zaměřených projektů. Tato skutečnost může například usnadnit spolupráci školy s některými neziskovými organizacemi, ale především může podpořit rozvoj občanské angažovanosti žáků. Iniciátorem komunitního projektu může být stejně dobře škola, regionální muzeum nebo nízkoprahové centrum. Cílem tzv. komunitního učení, kdy se žáci aktivně zapojí do činnosti důležité pro místní společenství, pak bude posílení jejich společenské i mravní odpovědnosti a rozvoj politické gramotnosti. /6 V rámci takových projektů bude více než kdy jindy třeba, aby byl kladen důraz na jejich smysluplnost a autenticitu.

A. Brabcová shrnula v publikaci Brána muzea otevřená předpoklady úspěšné realizace školních komunitních projektů na základě zahraničních i domácích zkušeností. Doporučuje respektovat rozčlenění projektu do čtyř základních fází, kdy po pečlivé přípravě, následuje příslušná akce, jejíž výsledky jsou nejprve ve škole reflektovány a nakonec v přítomnosti komunity oslaveny. /7 Připomíná, že v prvé řadě je třeba, aby škola vždy přistupovala ke komunitě vážně a s respektem. Odbornou váhu projektu mohou dodat metodická doporučení a konzultace mentorů, kteří jsou navíc schopni zprostředkovat žákům příslušné kontakty nebo pomoci při interpretaci zjištěných dat. A. Brabcová zdůrazňuje, že odborní konzultanti by se nikdy neměli ocitnout v roli náhradních učitelů či dozoru. Připomíná, že zárukou odborně kvalitních projektů může být jedině spolupráce s odbornými institucemi. Dále doporučuje zařadit do projektu výše představenou metodu orální historie a  zajistit takovou archivaci výsledků školních projektů, která by umožnila jejich další využívání v budoucnu. /8

Z logiky komunitních projektů vyplývá, že směřují k rozvoji pozitivních vztahů mezi formálními i neformálními uskupeními, mezi organizacemi i institucemi a všemi dalšími subjekty působícími v rámci místního společenství. /9 Klíčovou roli proto v  komunitních projektech hraje partnerství a  v  neposlední řadě také finanční prostředky. Význam partnerské spolupráce pro ­realizaci výchovy ke vztahu ke kulturně historickému dědictví jsme již mnohokrát zmínili. Přesto se nedostalo na obecní úřady, kronikáře, univerzity, zájmová sdružení, spolky, památkové ústavy, sdružení ochránců přírody a mnoho dalších institucí, jež svým jedinečným způsobem zasahují do veřejného prostoru a v konečném důsledku se podílejí na tvorbě smyslu kulturně historického dědictví. Z hlediska financování projektů se školy, stejně jako jejich partnerské organizace, mohou ucházet o celou řadu podpor a grantů. Stranou by neměly zůstat ani sponzorské dary nebo veřejné sbírky. Vždy je také dobré zvážit výchovný význam dobrovolné práce a služby komunitě.

Velmi inspirativní může být například přístup „Nadace Partnerství“, jejímž posláním je „pomáhat nevládním organizacím, obcím a dalším partnerům v péči o životní prostředí, stimulovat trvale udržitelný rozvoj, mezisektorovou spolupráci a  účast občanů na věcech veřejných.“ /10 Kromě finančních prostředků poskytuje Nadace zájemcům také vzdělávání. Jeden z  programů nese příznačný název Metody komunitního rozvoje a jeho cílem je „posílit spolupráci občanů, institucí a firem při rozvoji obcí a měst – komunit.“ /11 Některé z těchto metod – plánovací víkend, tvorbu vize komunity nebo podporu péče o krajinu prostřednictvím výměnných pobytů a zakládání pozemkových spolků – lze v rámci Výchovy ke vztahu ke kulturně historickému dědictví využít jen nepřímo. Výsledkem školního projektu může být například iniciativa vedoucí ke zvážení jejich aplikace v obci. Další dvě metody, utváření místa a interpretace místního dědictví, jsou naopak uplatnitelné velmi dobře.

Metoda utváření místa se zaměřuje na podobu a využívání veřejných prostranství. Proč se z některých náměstí vytratil veřejný život? Proč dětské hřiště zůstává opuštěné? Proč lidé nenavštěvují místní dobře udržovaný park? To jsou otázky, na něž mohou spolu s ostatními obyvateli obce hledat odpovědi žáci v rámci školního projektu. „Metoda utváření místa umožňuje porozumět důležitosti fungujícího místa pro oživování komunity, analyzovat problémy stávajícího prostranství a definovat zásady pro jeho přetvoření ve fungující místo.“ /12

Pozorování, mapování chování i  strukturované dotazování spoluobčanů může být nejen vítaným zpestřením školního vyučování, ale především umožní žákům osvojit si další metody badatelské práce. Jak si poradí zástupci školní „expertní“ skupiny při jednání na obecním úřadě? Podaří se jim obhájit a prosadit alespoň několik návrhů na vylepšení prostranství? V  případě úspěchu projektu lze očekávat změny, které zasáhnou nejen do podoby místa, ale vlastně do života všech obyvatel obce. Tedy i těch, kteří dali ke změně popud. Tuto zkušenost bude jistě možné po určité době se žáky reflektovat a  vytěžit z  ní další zrnko poznání.
O metodě interpretace místního dědictví mnohé napovídá již její název. Bez nadsázky lze říci, že je zcela v souladu s cíli Výchovy ke vztahu ke kulturně historickému dědictví. „Interpretace přispívá k hlubšímu poznávání místa, ve kterém lidé žijí, čímž pomáhá posilovat komunitu, ale může i významně přispět k jejímu blahobytu. Kvalitní interpretace je totiž hlavním předpokladem rozvoje šetrných forem cestovního ruchu založených na poznávání a odhalování místních půvabů, které bez náležitého výkladu zůstávají často nepovšimnuty nebo nedoceněny.“ /13 Jak ukazuje nejeden příklad dobré praxe v této publikaci, mohou to být právě účastníci školního projektu, kdo ve spolupráci s odborníky, místními rodáky či pamětníky identifikují místní historické, kulturní a přírodní zajímavosti, shromáždí data a připraví podklady pro jejich interpretaci, ať už v podobě naučné stezky, muzejní expozice nebo tištěné publikace. Zapojí se tak do dlouhodobého procesu, který „vedle budování zdravého patriotismu zvyšuje také návštěvnost, popularitu místa a v kombinaci s podporou místních produktů a služeb pomáhá místní ekonomice.“ /14 Nezbývá než opakovat, že změny se dotknou celé komunity a umožní žákům zakoušet, co znamená mít na takových změnách aktivní podíl.

Metody komunitního rozvoje s Výchovou ke vztahu ke kulturně historickému dědictví rezonují především proto, že vychází ze stejného předpokladu. Péče o svěřenou hřivnu, ať už ve smyslu kulturně historického dědictví nebo kvality životního prostředí, je věcí veřejnou. Nic na tom nezmění škarohlídství těch, kterým všechno „komunitní“ zavání komunismem, ani (mnohdy oprávněné) pochyby těch, kteří nevěří na nezištnost a nadšení pro dobrou věc. Můžeme polemizovat o tom, že žádná komunita ve skutečnosti neexistuje, neboť tento termín označuje pouze teoretický model lidského seskupení, ideální typ, který nikdy adekvátně nezachytí skutečnost lidské interakce. /15 Můžeme varovat před lehkomyslným nadšením pro pojmy nové (například „životaschopná komunita“), /16 jež jsou jen dalšími nástroji určenými k mobilizaci a sjednocení skupiny a jako takové mohou být zneužity k potlačení svobody jednotlivce. Nemůžeme však popřít skutečnost, že lidé jsou tvory komunitními a  nic jim v  budování komunit nezabrání. Zda budou takové komunity řádu demokratické společnosti prospěšné nebo nikoli, /17 můžeme ovlivnit jen tak, že přijmeme svůj díl odpovědnosti za smysl a hodnotu světa pro nás.

Jaký je závěr? Komunitní projekty, pokud respektují svobodu členů komunity a  vycházejí z  autentických potřeb svých nositelů, mohou pomoci oživovat místa, kde se, slovy dánského urbanisty Jana Ghela, „nic neděje, protože se nic neděje.“ Umožní totiž lidem, aby se dovedli vracet ze života virtuálního k životu reálnému, aby dovedli obhajovat své postoje a účinně jednat, aby se dokázali občansky angažovat. Pokud se tak stane prostřednictvím projektů Výchovy ke vztahu ke kulturně historickému dědictví, bude o jeden důvod k radosti navíc.

Poznámky

1/ Podle Šťastná, J.: Místní společenství – komunita – jako výchozí kontext aktivit muzea. In: Brabcová, A.(ed.) Brána muzea otevřená. Průvodce na cestě muzea k  lidem a  lidi do muzea. Nakladatelství Juko, Náchod 2002, s. 122 – 131.
2/ Viz například Šťastná, J.: c. d., Komunitní práce. Cheiron T, o. p. s.[online] Tábor: Cheiron T, o. p.  s. © 2008. URL: <http://www.cheiront.com/sekce.php?page=kompracframe.php>, Guthová, Z.: Komunitní svépomoc v Anglii. Literárky v síti [online] Praha: Literární noviny © 2004. URL: <http://www.literarky.cz/?p=archiv&text=703>, Komunitní knihovna. Svaz knihovníků a  informačních pracovníků ČR, o. s. [online] Praha: Národní knihovna ČR © 2004. URL: <http:// skip.nkp.cz/akcKom.htm>
3/ Ukazatele dobrého komunitního projektu (podle materiálů Open Society Fund): 1. Projekt obsahuje myšlenku šíření hodnot otevřené společnosti, 2. Projekt rozvíjí zaujetí a  zájem lidí (idea projektu vzniká v  otevřeném procesu, projekt pomáhá jednotlivcům i  skupinám podílet se na věcech veřejných, rozvíjí jejich potenciál), 3. Projekt otvírá lidem a skupinám nové obzory (projekt pomáhá překonávat černobílé vidění světa a  problémů, dává příležitost ke vzájemnému učení a obohacování), 4. Projekt posiluje a pomáhá uvést věci do pohybu (projekt pomáhá formulovat priority komunity, využívá existující zdroje k  překonání problémů nebo realizaci společných cílů), 5. Projekt je dobře připraven a prezentován (projekt vychází ze znalosti místních partnerů, má realizační plán a identifikuje finanční zdroje, představuje veřejnosti všechny zúčastněné skupiny a jasně prezentuje svou hlavní myšlenku). Podrobněji viz Šťastná, J.: c. d.
4/ Podle Šťastná, J.: c.d.
5/ Gardner, J.W.: Budování komunity, Nadace Via, Praha 1999, s. 26.
6/ Podle Brabcová, A.(ed.): Komunitní programy. In Brána muzea otevřená. Průvodce na cestě muzea k lidem a lidí do muzea. Nakladatelství Juko, Náchod 2002, s. 407 – 418.
7/ Jestliže je cílem projektu umožnit žákům a studentům, aby se z pasivních příjemců stali aktivními činiteli, pak závěrečná oslava je jednak potvrzením důležitosti toho, že se učí a oceněním toho, že se podílí na životě komunity. Viz Brabcová, A.: Komunitní programy, c. d.
8/ Podle Brabcová, A.: Komunitní programy, c. d.
9/ Podle Šťastná, J.: c.d.
10/ Poslání. Nadace Partnerství [online] Brno: Nadace Partnerství © 2008. URL: <http://www. nadacepartnerstvi.cz/p-12347>
11/ Metody komunitního rozvoje.Nadace Partnerství [online] Brno: Nadace Partnerství © 2008. URL: <http:// www.nadacepartnerstvi.cz/p-1275354321&exp=male6>
12/ Metoda utváření místa. Nadace Partnerství [online] Brno: Nadace Partnerství © 2008. URL: <http:// www.nadacepartnerstvi.cz/p-1273954321>
13/ Metoda interpretace místního dědictví. Nadace Partnerství [online] Brno: Nadace Partnerství © 2008. URL: <http:// www.nadacepartnerstvi.cz/p-1274354321>
14/ Tamtéž.
15/ Podle Z, Bauman.: Myslet sociologicky. Netradiční uvedení do sociologie, Slon, Praha 1996, s. 73 – 88.
16/ Gardner, J. W.: c. d. Definice „životaschopné komunity“ v  sobě kloubí prvky ideálních typů komunity a organizace. Je ve skutečnosti jen dalším ideálním typem.
17/ Gardner, J. W.: c. d.

Doporučené zdroje informací

Bauman, Z.: Myslet sociologicky. Netradiční uvedení do sociologie, Slon, Praha 1996.
Brabcová, A. (ed.): Komunitní programy. In Brána muzea otevřená. Průvodce na cestě muzea k lidem a lidi do muzea. Nakladatelství Juko, Náchod 2002, s. 407 – 418.
Gardner, J. W.: Budování komunity, Nadace Via, Praha 1999.
Komunitní práce. Cheiron T, o. p. s.[online] Tábor: Cheiron T, o. p. s. © 2008. URL: <http://www.cheiront.com/sekce.php?page=kompracframe.php> Krubnerová, L. (ed.): Projekty dělají partneři, Regionální škola rozvoje venkova, Poděbrady 2006.
Metody komunitního rozvoje. Nadace Partnerství [online] Brno: Nadace Partnerství © 2008. URL: <http:// www.nadacepartnerstvi.cz/p-1275354321&exp=male6>
Šťastná, J.: Místní společenství – komunita – jako výchozí kontext aktivit muzea. In: A. Brabcová (ed.), Brána muzea otevřená. Průvodce na cestě muzea k lidem a lidi do muzea. Nakladatelství Juko, Náchod 2002, s. 122 – 131.

Původně otištěno v: František Parkan a kol., Výchova ke vztahu ke kulturně historickému dědictví. Metodická příručka. Praha 2008, s. 21-26