Aby skutkové minulých časuov stálí zůstati mohli

Petr Meduna

Únětický koflíkVypůjčili jsme si do názvu část textu, jímž dal v roce 1276 „Příslav z Újezen“ najevo odhodlání zachytit svou myšlenku navždy. /1 Nebyla to myšlenka měnící svět, šlo jen o pár pozemků v Českém středohoří, ale smysl popsání malého kousku krajiny chápeme i po několika stoletích.

Sousloví kulturně historické dědictví zní pro archeologii obzvlášť libozvučně. Každý předmět či spíše archeologický pramen je dědictvím, slovo historie v sobě skrývá i možnost spojit poznání předmětů s prameny písemnými a kultura, to je slovo v archeologii skloňované velmi často. Možná i proto se vývoj archeologie (i archeologie má svou historii) posuzuje podle přístupu k pojmu kultura, a sleduje tak vývoj vědeckého poznání. Můžeme hovořit o popisném pozitivismus 19. . století přes strukturalismus první poloviny 20. století k ekologicky orientované „nové“, procesuální archeologii 60. a 70. let minulého století, akcentující – stručně řečeno – vliv materiálního světa. Vzápětí následovala archeologie post procesuální, v logické návaznosti hledající a nacházející vhodný protiklad v důrazu na duchovní svět a jeho vliv na formování kultur a odtud už je jen krok k onomu (dnes) módnímu subjektivnímu postmodernismu s jeho hledáním sebe sama. /2 Je dobré si tedy uvědomit, jak archeologii chápeme ještě před tím, než ji začneme používat jako vědeckou disciplínu. Pro poznání kulturně historického dědictví je však nutné ji vnímat jako obor angažovaný a do značné míry zodpovědný i za budoucnost.

Podivný svět pravěku

Na otázku, „jaký vlastně byl pravěký svět, “ nebudeme nejspíše schopni jednoduše odpovědět. Ne snad proto, že by pramenů byl nedostatek, spíše však proto, že náš pohled je formován jiným systémem, systémem antické vzdělanosti starověkého Středomoří. Aniž bychom si to bezprostředně uvědomovali, nahlížíme stále svět pravěku podobným způsobem „zvenčí“ jako řečtí či římští intelektuálové a snažíme se ho vsouvat do morálních, etických, logických aj. kategorií„klasického“ myšlení – pozorujeme „barbary“, podsouváme jim vlastní touhu po romantice a stejně tak romanticky se zaradujeme, zjistíme-li, že jsme jim vlastně trochu podobní. Stejně jako antika je do jisté míry potřebujeme, abychom si dokazovali vlastní – dejme tomu – intelektuální nadřazenost a z pohledu (Středo)Evropanů i vlastní vývoj, pochopitelně k lepšímu. Pokusme se nahlédnout do pravěkého světa v jeho historickém závěru, v době, kdy se po staletích vzájemného poznávání zaalpský pravěk a středomořský starověk začaly pozvolna přetvářet ve svět středověký. „Barbaři“ se nenaučili psát a vynález Středomoří náhle dává nahlédnout do jejich světa zevnitř, jejich očima.

„Proto mezi mnoha muži byli vybráni tito čtyři: Wisogast, Arogast, Salegast a Widogast z kraje za Rýnem, ze vsí Bodeheim, Saleheima Widoheim. Ti, setkavše se na třech různých sněmech k rokování o příčinách všech sporů, vydali rozsudky pro každý čin. “ To není počátek báje či legendy, nýbrž část úvodu jednoho z nejstarších tzv. barbarských zákoníků, nazvaného„Pactus legis Salicae. “/3 Zákoníků? Je možné využít zločiny pro poznání společnosti? Nepochybně ano a hned v několika rovinách. Zákoníky obsahovaly „každý čin“, na který si rokující „soudci“vzpomněli, a zahrnují tedy „celý“ tehdejší svět. Na vše mělo být pamatováno, a pod prvním plánem tedy rozeznáme i další úroveň, popis reálií tehdejší doby. A další plán, či spíše úhel pohledu, tvoří hodnotový žebříček – vše bylo převedeno na peněžní hodnotu, která měla kompenzovat příslušný přečin či zločin a zamezit tak neustálému řetězení stupňující se pomsty či krevní msty, nahlédneme tedy do pragmaticky vyčíslených hodnot užitných, morálních i etických…

Nemusí nás příliš zarážet ani to, že sáhneme na samý přelom pravěku a středověku, do poloviny prvního tisíciletí po Kristu a do světa sálských Franků, tedy dnešní severní Francie, Německa a Beneluxu. Moudří mužové si předsevzali shrnout staré zvykové právo jejich kmene, právo mnoha generací, právo pravěké a sepsání zákoníku představovalo pouze příčnou linii ve staletém či tisíciletém vývoji sociálního systému. V šedesáti pěti různě dlouhých odstavcích zákoníku se pouze dvakrát objeví paragrafy, pokutující zničení „baziliky“, ve stejném odstavci, v němž se hovoří o mohylách… Křesťanství se zde tedy jen mihne. Ani geografická vzdálenost od franckého území není tak důležitá – tehdejší Evropa byla stále ještě v pohybu doznívající epochy stěhování národů a podobné zákoníky jsou známy z většiny tehdejšího germánského světa. Ostatně české území je spjato s Germány více než půl tisíciletím dějin a „světonázor barbarů“formoval i jeho podobu. Archeologie se setká jen s nepatrným otiskem pravěkého světa, pouze jakýmisi body – sídlišti, pohřebišti …

Nepřekvapí sociální diferenciace pravěké společnosti. Zákoník zná krále, šlechtice, svobodné i nesvobodné (vše vměstnáno do jazykových kombinací latiny a frančtiny), ale obsahem se pojmy liší od představ moudrých, na trůně posedávajících panovníků s korunou na hlavě. Král barbarů je spíše náčelníkem, jeho atributem je kopí a dlouhé vlasy a nejčastěji sedí v sedle koně či na voze. /4

Doba je krutá a pragmatická, vše je vyčísleno podle užitné hodnoty: useknutý palec stojí padesát solidů (protože bez něj nelze nic uchopit), ukazováček pětatřicet – tím se napíná tětiva se šípem. Prostředníček a malíček je za patnáct, prsteníček jen za devět solidů. Na vzhled se příliš nehledí – chybějící oko, nos, ucho či zub jsou jen o málo dražší(od patnácti do sta solidů). Zranění, při nichž dnes tuhne krev v žilách, jsou zřejmě na denním pořádku: milovná hlava, „při níž krev stéká až na zem“ či „mozek se ukáhradiště na vrchu Výrovže“, stojí patnáct solidů, objeví-li se „tři kosti, které kryjí mozek“, zaplatí útočník dvojnásobek. Výlohy na lékaře jsou konstantní – devět solidů.

Doba je krutá, ale současně překvapivě ochranitelská vůči slabším či bezbranným. Ochrana žen a dětí nabývá až puritánských podob: dotknout se ženské ruky stálo patnáct solidů, dotek na předloktí už třicet a smělec, který se odvážil až k rameni, zaplatí ještě o pět solidů navíc. Oloupit spícího(muže) stálo sto solidů. Zabití nezletilého chlapce před dvanáctým rokem jeho věku šestinásobek, útok na těhotnou ženu sedm set solidů. Snažíme-li se najít paralely s dnešním vnímáním světa, jiné paragrafy nás přesvědčí o opaku: Je zakázáno sejmout z tyče trofejní uříznutou hlavu nepřítele (patnáct solidů), za vyřčení zaklínadla či podání kouzelného nápoje se platí šedesát dva a půl solidu (a dvě stě, když očarovaný nepřežije) …

Rituály jsou na denním pořádku. Společnost se dělí na široce rozvětvené rodiny či spíše klany(„kin“) a odchod z klanu provází obřadní zlomení čtyř větví nad hlavou a jejich odvržení do čtyř stran dvora. Složitému rituálu nazvanému„chrenecruda“ („hrouda hlíny“) je věnován celý odstavec a jeho průběh dává nahlédnout do příbuzenských vazeb „kinu“. „Nemám už nic pod zemí ani nad zemí, “ přísahá v přítomnosti dvanácti svědků muž, který nemůže složit peníze za zabití, vstupuje do domu, nabírá ve čtyřech jeho rozích hlínu a stoje na prahu, levou rukou hází přes rameno hlínu spolu s odpovědností na nejbližší příbuzné. Jeho vazby jsou zpřetrhány, bos a jen v košili s holí v ruce přeskakuje plot usedlosti a odchází. Řetězec zodpovědnosti pokračuje dál po příbuzenských liniích – poslední „propadne životem“ …

Těžiště života společnosti se odehrává ve vesnicích a vstup do takové komunity není jednoduchý. „Jestliže se nějaký muž chce usadit ve vesnici a jeden či více z místních ho chce přijmout, ale jeden jiný s tím nesouhlasí, nemá právo tam bydlet. “ Ani při okamžitém souhlasu všech obyvatel neměl ještě přistěhovalec vyhráno, ještě po dvanáct měsíců mohl stačit jediný hlas starousedlíka k jeho vyloučení z komunity – uzavřená vesnická společenství si svůj klid bedlivě střežila. I klid je však slovo velmi relativní – už víme, že se zabíjelo, a správně tušíme, že se kradlo a vůbec narušovalo soukromé vlastnictví. Kradlo se leccos a lecjak, odnášelo na zádech, odváželo na koni či dvojkolovém voze, všechny okolnosti loupeží a krádeží byly pečlivě posuzovány a opět vyčíslovány v pokutních solidech. Díky tomu máme ovšem popsány reálie v detailech až překvapivých.

Základními stavbami vesnic byly pochopitelně obytné domy. Archeologie dodá odpovídající půdorysy dobových staveb jednoduchých obdélných půdorysů, lišících se v jednotlivých evropských regionech délkou či vnitřním členěním a naprostou většinou je jejich společným jmenovatelem dřevěná konstrukce. /5 Stržení nosných kůlů (střechy) bylo považováno za zničení domu a čtyřicet pět solidů se nám v relacích, které již známe, může zdát poněkud malou pokutou – může vypovídat o relativně nízkých pořizovacích nákladech na vybudování příbytku nového. Opět do pragmatického světa vstupuje hodnota symbolická – hodit kámen na střechu cizího domu ji zřejmě nejen poškodilo, ale bylo považováno za urážku, kterou srovnalo patnáct solidů. Stejnou částku zaplatil zloděj, který odcizil cokoli v hodnotě dvou solidů kdekoli u domu. Hranice, či spíše obvod domu a dveře byly právně pevnou hranicí, jejíž překonání automaticky pokutu zdvojnásobovalo: jakýkoli lup za dva solidy uvnitř domu byl pokutován třiceti solidy a nenechavec, který se vloupal do domu s falešným (či okopírovaným) klíčem, zaplatil dokonce trojnásobek – pětačtyřicet solidů. I pouhý vstup do domu bez svolení vlastníka byl pokutován třiceti solidy, tedy stejnou částkou jako krádež v domě – co návštěvník, to potenciální zloděj, nebo spíše narušitel niterného soukromí? V každém případě jakákoli linie, hranice či stěna vymezující soukromý prostor požívala zvláštní ochrany. Hospodářské stavby jsou zmíněny pouze stručně, dozvídáme se o špýcharech, obilnicích, chlévech pro prasata a stájích pro dobytek a senících. Mnohem větší pozornost je věnována právě hranicím majetků – plotům, dokonce celá pasáž se podrobně zabývá škodami na oplocení, a máme tak popsánu i jejich konstrukci. Patnáct solidů zaplatit ten, kdo ukradl „tři větve, které drží plot pospolu“ nebo „zkroucené vrbové proutí, které spojuje kůly“ – šlo většinou tedy o vyplétané „košatiny“ („polský plot“), subtilní, mělce kotvenou konstrukci, kterou jen málokdy zachytí archeologický výzkum. Pochopitelně archeologii nejspíše zcela uniknou i živé ploty, rovněž zmiňované a stejně tak ceněné (patnáct solidů za jejich spálení).

Stejně jako obvod domu byl plotem ohrazený areál považován za výsostně soukromý prostor, ohrazující pole, louky i vinice a jeho překročení opět násobilo pokutní částku. Očesat či dokonce porazit něčí jabloň vně zahrady stálo tři solidy, uvnitř patnáct a tytéž ceny se platily i za rouby (!)jabloní a hrušní. Kultivované stromy v soukromém vlastnictví tedy dotvářely krajinu nejen v zahradách (a jistě si uvědomíme původní etymologii českého slova „za-zahrada“), ale i ve „volném terénu“. Ohrazena byla i pole či spíše pozemky se zeleninou – tuřínem, bobem, hrachem a čočkou, pole lnu i pole s obilím. Pozemky lákaly domácí zvířata a zákoník opět pamatoval na škody, způsobené závistivými sousedy: bylo zakázáno vpouštět dobytek na cizí pozemek, přímo je zmíněno porušování(či otevírání) ohrad v pokutě třicet solidů. Zvířata sama byla pro svět barbarů zvláštními partnery lidí … cizím zvířatům, plenícím pozemek bylo zakázáno surově ubližovat. Usmrtilo-li někoho zvíře, platil vlastník polovinu částky, kterou by složil sám za zabití dotyčného, a zvíře odevzdal příbuzným oběti – to bylo považováno za kompenzaci druhé poloviny částky. Zvíře je zde jakousi „poloprávnou bytostí“, dělí se s majitelem o zodpovědnost. I samotné spektrum domácí havěti nás posune ve vnímání přírody do jiné pozice – kromě běžných průvodců člověka najdeme ve vsích i jeřáby, labutě, a dokonce i jeleny, kteří troubením narušovhradiště Obří hrad na Šumavěali poklid sousedů. Do lesa nebylo z vesnic příliš daleko a i porost stromů požíval zvláštní ochrany, pochopitelně bylo zakázáno kácet cizí stromy. Existovaly volné či korporativní porosty a platilo pravidlo: vyhlédnutý strom byl označen, jeho rezervování však platilo pouze jeden rok. Cena za jeden cizí strom byla tři solidy, za pustošení lesa patnáct – zřejmě se tedy nejednalo o rozsáhlou „těžbu dřeva“.

Svět vzdálený, ale současně velmi povědomý … ale přesto jiný. Záměrně jsme si stručně naskicovali jeho podivnou a mnohotvárnou podobu se snahou o co největší přiblížení, jakýsi drobnohled, a nyní ho budeme oddalovat do vzdálenosti, potřebné k zobecnění. Vidíme pestrou mozaiku navzájem se prostupující přírody – jabloně mimo zahrady, jeleny u domů, pestrou mozaiku ohrazení, ale přesto nevidíme nikde ostrou, jasnou linii mezi nekultivovanou přírodou (lesem)a kultivovanou krajinou (polem). Vše je v pohybu a navzájem se prolíná. Udělejme krok vpřed pro srovnání, přelom 8. a 9. století, tedy již do počátku středověku. Hranice mezi lesem a polem je stále v pohybu, ale mechanismus vstupu se začíná měnit. Do lesa se stydlivě zakusují první bifangy, „exarta“, „vyklučené“ plochy. To jsou v té době území relativně malá, individuální: „v témže lese na vzpomínaném místě … nazývaném v jejich jazyce bifang … dvě leugy na délku, dvě na šířku a šest v obvodu“ (rok 813). /6 Bifang je zvláštní území, není ani lesem, ani polem, je to jakési „polopole“ a není ani zaručeno, že jeho majitel bude úspěšný: „Slyšel jsem na vlastní uši a viděl na vlastní oči, že on jako první na tom území sklízel, “ zní dobová přísaha Bavorů při tahanicích o obsazené bifangy. /7 Kultivace lesa a udržení nového území není ještě samozřejmostí. Teprve v té době se začíná pevně utvářet právní i faktická hranice mezi polem a lesem.

V pravěkém světě barbarů a ostatně ještě hluboko do středověku (jak ještě uvidíme) ona hranice mezi polem a lesem neexistuje, resp. les je stejně kulturní součástí krajiny jako pole či louka. Tvoří součást jednoho systému, není pouze zdrojem dřeva, ale téměř nevyčerpatelnou pastvinou pro dobytek. Dominují prasata, jedna z nejváženějších zvířat pravěku (od divokých bychom je ovšem téměř nerozeznali). Opět na skok k sálským Frankům: pasák prasat je na stejné úrovni jako zlatník, prasečí zvonec je hodnocen pětkrát vyšší pokutou než kravský – stojí patnáct solidů – a stejnou cenu má vzrostlé dvouleté prase (stejně jako dvouleté tele, lovecký pes či jestřáb na bidélku). Dobový lékař Anthimus, původem Řek, považoval za nutné se ve svém spisu„De observatione ciborum“, adresovaném franckému králi Theodorichovi, zamyslet nad významem vepřového a v jinak střídmém, téměř dietologickém díle působí obsáhlá obhajoba slaniny téměř rušivě. /8

Dostáváme se tak oklikou k onomu základnímu rozdílu mezi pravěkým a středověkým světem a ten je v úhlu našeho pohledu. Hledáme něco, co pravěký svět neznal, hranici mezi kultivovanýma nekultivovaným, mezi polem a lesem. Zopakujme si to, co zaznělo v úvodu: nahlížíme zvenčí pohledem antických autorů. Naše intelektuální výbava má kořeny v klasické řecké a římské vzdělanosti. Pro antiku byli barbaři jedlíci masa, žijící v lesích, pokud možno temných, zatímco svět civilizovaný byl světem chleba a polí. Je lhostejno, zda hovoří Athenaioso Keltech: „Jedí málo chleba, zato však mnoho masa upravovaného ve vodě nebo pečeného na rožni, “či Caesar o Germánech: „Nepracují na polích a jejich strava sestává z mléka, sýra a masa, “obojí je stejně zavádějící jako popisy hlubokých neprostupných hvozdů, plných neobvyklých zvířat(a barbarů) v dílech Caesarových, Strabónových či Plinia Staršího. /9 Římské měřítko prostě nedokázalo odlišit kulturnost pravěké krajiny Zaalpí, hledalo jasné linie: zde jsou širé lány civilizace a za nimi přesná hranice divočiny. A logicky z toho Dvůr z doby železnévyvodilo: když my, kultivovaní Řekové a Římané, jsme na té civilizované straně, na straně druhé bude náš opak – krvelační barbaři (ovšem dlužno poznamenat, že Keltové i Germáni dlouhodobě v této představě antický svět udržovali). 

A náš pohled se tak stává pozoruhodně rozporuplný – snažíme se najít onu hranici civilizace a divočiny tam, kde nebyla, možná ve snaze najít „kulturnost“ vlastní minulosti. Nikoho nenapadne srovnávat kterékoli pravěké hradiště s antickým Římem, to by byla přece pošetilost – ale stejná pošetilost je hledat kulturnost celé krajiny podle římských měřítek. A antická měřítka si nevědomky neseme s sebou a snažíme se jimi poměřovat dějiny lidstva od jejich počátků …

Vraťme se krátce nazpět (protože archeologie je svou podstatou „cesta tam a zase zpátky“v parafrázi na pábitele J. R. Tolkiena) a pokusme se stručně načrtnout, co vlastně hledáme a co můžeme nalézt. Krajina lovců. Krajina období, o němž přírodověda hovoří jako o pleistocénu a počátku holocénu. V tom starším se po českých zemích stále ještě potulují mamuti. Mladší, nastupující okolo 10 000 let před Kristem, je dobou oteplení a zalesnění. Lovci jsou ti samí, jejich rytmus určují tahy zvěře – mamutů či sobů v paleolitu, jelenů či lososů v mezolitu. Z krajiny lovců nám nezůstalo téměř nic – anebo téměř všechno: onen základní prostor georeliéfu, nejstarší vrstva krajiny. Nahlédnout do světa lovců znamená sledovat krajinu a rychle si uvědomíme, na jakých pólech krajiny se pravěcí lovci pohybovali. Převládají místa dalekých otevřených výhledů do krajiny a současně temnota převisů a jeskyní. Nástupem holocénního oteplení mizí otevřená krajina a chodící huňaté zásobárny masa, člověk se začíná přesouvat k nejsnadnějším zdrojům potravin, k řekám a vodním plochám. Přestává migrovat, začíná si všímat svého bezprostředního okolí.

Krajina zemědělců. Okolo poloviny 6. tisíciletí před Kristem do českých zemí doputovalo zemědělství. Nikoli abstraktně, mohlo se šířit jak s novými etniky z jihovýchodu, tak předáváním informací o novém způsobu obživy a o variantách postupu můžeme vrstvit hypotézy i teorie. Neolit znamenal změnu ve vnímání – člověk se začal dívat pod sebe a spolupracovat s hlínou, přetvářet ji v obilí, keramiku, omazané stěny domů. Znovu si položíme otázku: civilizace, nebo divočina? Platí obojí, civilizace se odehrávala v divočině a otázka postrádá smysl. Posuzovat kulturnost krajiny rozlohou polí by bylo opakovat antické dělení, hledat římský Aventin na Závisti.

mohylové pohřebištěZ tohoto úhlu pohledu můžeme pozorovat následujících několik tisíc let vývoje pravěké kulturní krajiny jako neustálé vyrovnávání střídajících se etnik či kultur s okolím, které pravděpodobně vždy skončilo oboustranným kompromisem. Projevy jednotlivých archeologických kultur jsou pochopitelně různé a různou měrou přetvářely či dotvářely krajinu – nejmarkantnější jsou mohylníky či hradiště doby bronzové a jako skutečné monumenty můžeme vnímat keltská oppida (což je – opět tradiční – latinský výraz pro město, spíše bychom hovořili o hradištích z doby laténské). Zřejmě v žádném období pravěku nebyla krajina radikálně a velkoplošně změněna, pouze se přeskupovaly mozaiky polí, luk a lesů. Nebudeme to vnímat jako idylickou selanku ušlechtilých divochů, ale jako něco zcela běžného, zcela prosté – a dejme tomu citlivé – využívání okolního světa. Opsali jsme parabolu zpět k závěru pravěkého období, ke světu „barbarů“. Byl z dnešního pohledu podivný a exotický (i když za humny), ale zároveň tak nenápadný, že jeho odkazem byla vlastně„jen“ téměř nedotčená krajina.

Na cestě ke středověké krajině

Položíme-li si otázku, kdy vlastně mizí ona pravěká tvář krajiny, velmi rychle zjistíme, že hledat nějaký rychlý zlom je velmi obtížné. A stejně obtížné je přijmout nějaké oficiální datum, od kterého by úředně začínal středověk. Tradiční počátek středověku Evropy nese vročení 476. V tom roce skončil život Západořímské říše a okamžitě to evokuje představu zániku něčeho kolosálního, velkolepého, světlého, vystřídaného temným obdobím středověku. Je to schéma mírně zjednodušené pravdy – skutečně byl v tom roce sesazen germánským Odoakerem císař Romulus Augustus, ale to byl patnáctiletý (tedy čerstvě zletilý) mladík. A vítězný Odoaker odesílá císařské insignie Zénonovi, císaři Východořímské říše, k dramatickému zlomu „de iure“ nedošlo (a striktně vzato, museli bychom toto datum naopak považovat za rok opětovného sjednocení). /10 A „de facto“byl rok 476 jen jedním z mnoha roků podivně temných století celé Evropy, rozsáhlých etnických pohybů, u jejichž počátku stály velmi pravděpodobně klimatické změny. Mírný, ale dlouhodobý pokles teplot a zvýšení vlhkosti započal kolem roku 300 n. l. a vyvolal snižování už tak nepatrných výnosů tehdejšího zemědělství a v konečném důsledku hlad. A hlad vyvolal pohyb, který jsme si navykli označovat jako dobu stěhování národů. O národy v dnešním slova smyslu pochopitelně nešlo, ale výsledek dlouhodobého pohybu tisíců lidí složil zhruba v 6. století mozaiku tradičních evropských regionů – italské Lombardie, francouzského Burgundska, německého Saska či Durynska … a českých Čech.

I pohyb Slovanů probíhal v rámci řetězového efektu, u jehož počátku stál tlak dálněvýchodních kočovníků na oblast dnešní Ukrajiny, odkud se v 5. století začaly přesouvat první migrační vlny k jihu a západu. Mechanismus přesunu můžeme rekonstruovat pouze ve velmi hrubých obrysech. Zdá se poměrně pravděpodobné, že zejména opakované útoky na hranice východořímské říše poměrně rychle měnily organizační i logistickou strukturu slovanských skupin – z původně pěších, špatně vyzbrojených skupin se stávaly skupiny dobře organizované, vybavené vozy a zčásti se přesouvající i na koních, tedy mobilnější a s jasnější strategií přesunů. Nikdy však nešlo o „profesionální kočovníky“, nýbrž pouze a výlučně o přesouvající se zemědělce, kteří stejně jako migrující Germáni několik století před nimi postupují zřejmě krajinou „po sezónách“, tzn. znovu a znovu vyhledávají vhodné terény pro založení jednorázových polí. Hlavní trasy pohybu vedou tedy tzv. tradičními sídelními oblastmi v několikakilometrových pásech podél řek.

Celý tehdejší slovanský svět se pohybuje na hranici maximálního zjednodušení hmotné kultury, je extraktem základních potřeb, zcela podřízen rychlým přesunům – vše je empiricky vypracováno k jednoduché funkčnosti a současně uniformitě a ta pochopitelně budí zdání primitivního světa. Poměrně snadno zjistíme, jak takové zdání může být ošidné. Slovanský dům té doby je téměř le corbusiérovský model bydlení s technickým řešením panelákového jádra – vše je úsporné a funkční, snadno postavitelné a snadno také opustitelné. Domy jsou zčásti zahloubené – to zlepšuje tepelnou izolaci a současně snižuje náklady na nadzemní část stavby. Ta není konstrukčně složitá, stěny jsou nízké, hlavní důraz spočívá na překrytí domu sedlovou střechou. Vnitřní výška počítá jen s tím, aby se v domě dalo pohybovat pod hladinou kouře, odcházejícího z kamenné pece v rohu domu. „V jejich zemi bývají tak silné zimy, že každý z nich si vykope pod zemí něco podobného sklepu, nad kterým udělá střechu ze dřeva, podobnou střeše kostela. Střechu pak posype hlínou. Do takového sklepa vejde ten člověk spolu se svou rodinou a vezmou s sebou něco dřeva a kamení. Následně rozdělají uvnitř oheň, až se kameny rozpálí do červena, a když se rozpálí na nejvyšší míru, polijí je vodou, aby z toho vznikla pára. Tehdy vejdou dovnitř a sundají svoje oblečení. A tam zůstanou až do jara. “ Zapsal o pár set let později cestovatel Ibn Rusta o východních Slovanech. Nebýt poslední věty, poznali bychom v popisu saunu. Zdá se však, že vnímavý Peršan ve svém popisu sloučil parní lázeň s jednoduchým obydlím. /11

Postup slovanských kolonistů krajinou bychom nejspíše přirovnali k rostlině, jejímž stonkem je některá z řek – Labe, Ohře, Morava, Dyje … Ze tohoto stonku odbočují jednotlivé větve, na nichž vyrůstají další sídliště. Z několika málo osad, které známe (nebo můžeme rekonstruovat v úplnosti), je ono větvení patrné: Roztoky na Vltavě se skládaly v jednom časovém okamžiku z více než stovky domů, Březno na Ohři přibližně z osmi domů, sídliště na potocích v povodí podkrušnohorské Bíliny už jen z jednoho až pěti domů. /12 Mladší paralelu (8.–9. století) k systému osídlení v další fázi jeho rozvoje, tzn. ve fázi stabilizace, nalezneme v písemnostech fuldského kláštera, na jehož statky v Durynsku se Slované dostali při své cestě na západ. Ve vesnicích žijí společně s Durynky, někdy i přistěhovanými Sasy či Franky. Vesnice ovšem nepředstavují zcela samostatný prvek, ale jsou součástí většího celku, nazývaného teritorium či marka, pro něž najdeme v mladších pramenech ekvivalent v polském slově opole či českém osada. Stručně řečeno, osadu může tvořit buď jedna velká, nebo několik menších vesnic, v obou případech je však považována za celek, kromě společného území spjatého navíc sítí obtížně definovatelných vztahů. Počet dospělých mužů (což byl běžný způsob evidence a můžeme ho považovat i za vyčíslení počtu domů) v takové osadě se pohyboval mezi necelými dvěma desítkami najedené straně až po tři sta padesát na straně druhé. Je ovšem otázkou, nakolik zde byla velikost osad a jejich etnické složení výsledkem „přirozeného“ vývoje a nakolik zde spolupůsobil zásah zvenčí, tedy migrace řízené státní mocí francké říše či samotného kláštera Fulda. Jiný dobový pramen však nemáme …
V předchozích řádcích jsme se dostali k otázce, kterou můžeme formulovat různě a nahlížet na ni i z různých směrů. Kdy se mění systém osídlení v českých zemích, co bylo prvním momentem ke vzniku takového jiného systému, kdy se stává krajina „středověkou“ a jak vlastně taková krajina vypadala a co z ní můžeme ještě dnes nalézt? Pokusme se síť otázek rozplétat odshora, od základní změny lidského uvažování. Hybným momentem bylo ve vývoji českých zemí 9. století. Staly se tehdy dvě události, které natrvalo určily další směr vývoje českých zemí – vznik státu a christianizace. Sdělení může působit banálně, ale představme si, co všechno se pod ním skrývá.

Křesťanství nepřinášelo jen tajuplné obřady, jejichž smysl byl většině obyvatel zcela utajen, a nezasahovalo jen špičky tehdejší společnosti, jimž ostatně podstata náboženství byla víceméně lhostejná. Přístup vlády poměrně dobře ilustruje příběh hledání vhodného náboženství pro budoucí Kyjevskou Rus, příběh působící až anekdoticky: kníže Vladimír byl osloven v roce 986 muslimy, západními a východními křesťany i judaizovanými Chazary s nabídkou přijetí „zákona“. Poselstva, vyslaná do příslušných oblastí, se vracela s referencemi vskutku expresivními, v popisech převažují slova „smutek, zápach, nic pěkného …“ s výjimkou návštěvy Konstantinopole: „nevěděli jsme, zda jsme v nebi, nebo  na zemi, “ hlásili vyslanci a rozhodující krok byl učiněn. /13

Pro jakéhokoli panovníka znamenal tehdy křest přijetí nového řádu, nového zákona. Rozcházel se se starými pořádky, začínal v bodě nula. Otevíral si prostor pro absolutní reorganizaci systému. Církev vstupující prostřednictvím panovníka do „jeho“ světa mu nabídla i vládu nad časem. To je moment neméně důležitý – svět se do té doby řídil „postaru“, časem pravěkým, byly jen dny a roční období. Církev rozdělila čas na týdny, měsíce, roky. Z dříve plynoucího času se stal rytmus, svět dostal jiný řád. Vládce se s přijetím křtu stal „novým“ člověkem, panovníkem nad časem a prostorem.

Poměrně rozšířená je představa, že křesťanství se šířilo shora pozvolna. To nepochybně ano, křesťanství ve smyslu znalosti detailů liturgie bylo ovšem dlouho utajeno i panovníkům, křest byl vnímán jako přijetí jiného, mocnějšího boha. Pravda je i to, že nová víra pronikala za kostelní zdi jen velmi pomalu. Ale je velký rozdíl mezi věřícím a člověkem, který dodržuje pravidla křesťanského světa, jeho čas, jeho jiný rytmus. A tam ono šíření nového pořádku bylo velmi rychlé. Pár příkladů z okolních zemí – Sasové byli pokřtěni v sedmdesátých letech 8. století. Nedobrovolně a po několika desetiletích válek. Kapitulář Karla Velikého, těsně následující po christianizaci krajiny, je neúprosný: útok na kostel, pohanské obřady, žárové pohřbívání, za vše trest smrti. Ale jen pokuta za přísahu na místech pohanských obřadů … to jsou však události nepravidelné. Trest smrti následuje však za nedodržování půstu, a to je rozdíl. Zde už pár let po vstupu nové víry zasáhlo nové pojetí času každého obyvatele tehdejšího Saska mnohem důsledněji, než zákaz pohanských obětí. Dodejme, že onen drakonický trest měl výjimku: kněz mohl dosvědčit, že obviněný jedl maso z hladu … na podstatě změny ve vnímání času to však nic nemění. Další příklad: kníže Polanů Měšek přijal křest v šedesátých letech 10. století (965–966). O několik desetiletí později se kronikář Thietmar z Merseburgu (†1017) pozastavuje nad razantním zdůrazňováním nutnosti dodržovat půst, při němž jsou v Polsku provinilcům vyráženy zuby …a bezmasých dnů bylo náhle kolem sto padesáti, tedy polovina roku. /14

Zdůrazněme si základní moment obou příkladů: celoplošně, radikálně a velmi rychle se mění každodenní život všech obyvatel, mění se jejich vnímání času. Nastupuje sedmidenní týden, věc do té doby zbytečná a nepochopitelná. Jíst maso ve středu a v pátek je zakázáno, zakazuje se práce v neděli, ale žádný vesničan do té doby nevěděl, že je středa, pátek nebo neděle, to slovo neznal. Po pár desetiletích od přijetí křtu mohl být sice stále polopohanem a v Sasku přísahat v posvátném háji či ještě v Čechách na sklonku 11. století páchat „bezbožné kratochvíle“ a s maskou na tváři volat „prázdné stíny“, /15 ale následnost týdnů a měsíců si pamatoval každý (někteří bez zubů).

Nemenší proměnu zaznamenal se vznikem ústřední státní moci i prostor, obklopující tehdejšího člověka. Téměř ze dne na den se stal celý jeho životní obzor i on sám majetkem panovníka. To nebudeme zaměňovat se znevolněním či poddanstvím. Přímá závislost na panovníkovi znamenala v mnohovrstevnatém středověkém chápání osobní svobodu, stála však na počátku hlubší sociální diferenciace. Bezprostředním vyjádřením této závislosti se stalo placení„tributu pacis“, daně z míru, jejíž název v sobě obsahuje podstatu takového svazku – za mír je zapotřebí panovníkovi zaplatit, ale závazek je oboustranný. Panovník je povinen mír zachovávat. Můžeme tomu říkat i „poplatek za ochranu“. Daň z míru měla však další rozměr, byla totiž placena z celé země a znenadání vtáhla každého z jejich obyvatel do prostoru mnohem většího, člověk vstoupil do řetězce směny a jednoduchého systému makroekonomiky, přestal být omezen na svou „obec“ či „opoli“.
Zmiňovali jsme poněkud metaforicky nástup ústřední moci jako vládu nad prostorem: panovník se stává majitelem krajiny, všeho, co v ní lze nalézt: „Všechno, co máte lepšího ve vsích, na polích, rolích, lukách a vinicích, pobere a obrátí ve svůj prospěch, “ líčí Libuše radosti budoucí knížecí vlády shromáždění lidu. /16 „Svobodný“ byl tedy ten, mezi nímž a panovníkem nestál další článek společenského řetězu. Objevuje se nová forma tohoto bezprostředního vztahu, knížecí čeleď, „familia“, jejíž příslušníci jsou označováni jako servi, tedy otroci či nevolníci.

Jak to formuje krajinu? Zprvu velmi pozvolna. Otroci přestávají být vývozním artiklem, protihodnotou za stříbro, které Přemyslovci potřebují na výstavbu armády – z několika stovek družiníků 10. století si vybudovali za několik generací tisícihlavé jízdní, těžce vyzbrojené vojsko. /17 V 11. století (a dále) hon na otroky neustává: „A když se vraceli, potkali zástupy četných uprchlíků, ani na vozích i na koních prchali do řečeného hradu. Sebrali je všechny jako snopy na polích, zapálili jejich vsi, zpustošili celou tu krajinu a s obrovskou kořistí na dobytku i na ostatních statcích se vrátili veselí do svých domovů. “/18 Válečný zajatec ale nekončí na tržištích Středomoří, nýbrž na některém z knížecích hospodářství – při venkovských dvorech či v lese jako kolonista. Dvorů, které tvořily ústřední body krajinných změn, napočítáme v české krajině několik desítek – nejmarkantnější jsou ty, kde váleční zajatci vynikali znalostmi méně běžnými, žádaní byli především vinaři (a ti se rekrutovali z území dnešní Moravy, Slovenska a Maďarska). /19 Od 10. století byla postupně vybudovávána i síť nových ústředních hradů – v mnoha případech byly ovšem stavěny poblíž starších hradů „předstátních“, v již zalidněné krajině se stabilní sídelní sítí. /20

Zmínili jsme postup do lesů. Záměrně stručně, neboť ten předznamenával počátek zcela nového přístupu ke krajině. Krajina byla„zestátněna“ – vše bylo knížete, to již víme. A jen panovník rozhodoval, jak hluboko si kdo může z jeho krajíce ukousnout, a i když věnoval někomu kus „své“ krajiny, vymiňoval si v některých případech, jak s ní bude zacházeno: „žádný člověk nesmí v (onom) lese vesnice zakládat a jakákoli díla dělat“ kromě toho, co si přeje opat a konvent, nařizoval Vladislav I. litomyšlským premonstrátům. /21 Kláštery, od 11. století postupně opouštějící zdi přemyslovských hradů, byly dalším krajinným prvkem. „Benedikt miloval hory, Bernard údolí, “ znělo středověké pořekadlo napovídající, kam se uchylovali následovníci svatého Benedikta a kam cisterciáci svatého Bernarda z Clairvaux. /22 O rozsáhlých zásazích do krajiny však mluvit stále ještě nebudeme. I při znalostech nejvyspělejší agrotechniky měli příslušníci řádů současně cit pro její uplatnění a ostatně i jedním z cílů monachismu bylo, obrazně řečeno, „pěstovat harmonii“.

Situace se začala měnit na sklonku 12. století. V té době už vstupovaly do krajiny skupiny šlechticů, rekrutujících se z původní družiny knížete, stále razantněji. V roce 1189 Konrád Ota ve svých statutech uznal dědičnost jejich majetků, do té doby pouze nejistě držených, a stavidla možností se otevřela naplno. Jistota vlastních statků, srovnatelná s „privatizací“ uvolnila aktivity na většině českého území. Rázem bylo možno investovat – cenu už nemá člověk, ale pozemek. Ten lze prodat, nebo pronajmout a doživotně se těšit z pravidelných příjmů, záleží jen na tom, čemu ten který majitel dá přednost, a škála možností vrcholí dravými kolonizačními „gründery“ a (v případě českých zemí) „stříbrokopy“. V krajině se objeví další prvky, tentokrát importované – města a nové právo. Obojí je transformovaným antickým světem jasných obrysů a linií, jasných pravidel. Město má svůj řád a přenáší ho na venkov – nově kolonizovaná vesnice je miniaturní město, město je součet několika vesnic. Vše je koncentrováno, a kde je málo prostoru, je nutné měřit. A kde lze měřit, lze i počítat, a kde lze počítat, lze lépe vybírat daně, počítat úroky …/23

Na městech i vesnicích lze vydělat mnohem více a s právně zajištěnou stabilitou příjmu. Do nových lokačních podniků se pouští všichni – král, šlechta i církev. Různou měrou a s různým úspěchem. Výsledek? Některá města olbřímího boomu zkrachují, počáteční euforie nestačí překonat podmínky nevhodně zvolených míst, některá města živoří, podobná městům amerického Západu v 19. století – železnice je mine o několik mil a město je opuštěno. Podobně tomu bylo o několik století dříve a jinde – komunikace město mine, není proč se v něm zdržovat. Většina měst ovšem přežije, stanou se stabilní součástí krajiny a v interakci ji začnou svými potřebami přetvářet. Je zapotřebí město uživit … spolu se změnou vesnic a nárůstem populace se začne nedostávat prostoru. Je zapotřebí rozměřit přesně pozemky, dát jim přesné hranice a řád jařin, ozimů a úhorů. Trojpolí je reakcí na krizi, je progresivním systémem, řešícím nastupující nedostatek potravin. Vnějším projevem tohoto systému je víceméně celková proměna krajiny – rozměření je dodnes patrné na většině území – táhlé meze polí, každé místo má svá pravidla, jasné obrysy. A tento základní rys středověké krajiny je patrný téměř všude …

Jak se seznámit s archeologií?

Návštěva výzkumu

Hned v úvodu si musíme objasnit dvojí význam sousloví archeologický výzkum. V užším slova smyslu znamená výzkum terénní, tedy exkavaci, jejíž český ekvivalent zní lehce pejorativně„vykopávky“. V širším smyslu je archeologický výzkum proces odborné a vědecké práce, který začíná dlouho před a končí dlouho po samotných exkavacích. Exkavaci (terénnímu výzkumu)předchází sběr dat, a to buď v příslušném archivu, či v terénu. V prvním případě je oním archivem ústřední databáze nalezišť, uložená v centrálním ústavu, /24 případně v jiném specializovaném archivu či knihovně (muzea, jiné odborné ústavy). Sběr dat v terénu je nazýván povrchový průzkum. Ten může tedy představovat přípravu na samotný terénní výzkum nebo existovat jako samostatná metoda, jejíž data jsou mnohdy srovnatelné hodnoty s výsledky exkavací. Ve vztahu k exkavacím mluvíme o dvou strategiích – strategii hlavního bodu a strategii mozaiky: hlavní bod je lokalita, zkoumaná exkavací, mozaika je síť lokalit, zkoumaných povrchovým průzkumem. Vztah můžeme vyjádřit i označením strategie intenzivního a extenzivního výzkumu.

Povrchovému průzkumu se budeme věnovat v dalším textu podrobněji, pro pochopení jeho významu postačí zmínit dva nedávné projekty, polský a český. V Polsku probíhal po několik desetiletí centrálně řízený projekt AZP (Archelogiczne Zdjęcie Polski), „Archeologický snímek Polska“. V rámci tohoto projektu byla země rozdělena na pravidelné sektory, kde probíhal povrchový průzkum za účasti regionálních pracovišť (ústavů, muzeí) a výsledky byly soustředěny do příslušné databáze. I když výsledky sběrů v jednotlivých sektorech mají různou hodnotu, představuje AZP nepochybně úctyhodný výkon. Druhým příkladem může být nedávno ukončený projekt povrchových průzkumů, realizovaný Archeologickým ústavem AV ČR v Praze, v jehož rámci byl detailně zkoumán takzvaný transekt (výsek) o délce 50 a šířce 10 km, jdoucí napříč různými typy krajiny. Projekt byl již od počátku cíleně veden nikoli pouze k vytvoření „snímku“ jako AZP, nýbrž k bezprostředně následujícímu vyhodnocení dynamiky osídlení v jednotlivých etapách pravěku a středověku v odlišných krajinných typech.

Po sběru dat tedy dochází k exkavaci čili terénnímu výzkumu v užším slova smyslu. Ten tvoří nejviditelnější a mediálně nejpřitažlivější část archeologické práce. Samotné okolnosti zahájení výzkumu na konkrétní lokalitě dělí výzkumy na systematické a záchranné (je to vžité, i když poněkud nepřesné označení, protože i výzkum záchranný má pochopitelně systém). Výzkum systematický probíhá na lokalitě bezprostředně neohrožené např. stavební činností, je obvykle dlouhodobě připravován a jeho provedení není časově limitováno. Vzhledem k tomu, že každý zásah do terénu, tedy i exkavace, jsou nevratným destrukčním procesem, zničením nálezových situací, probíhá výběr lokalit pro systematický výzkum velmi přísným řízením a slovo zodpovědnost zde nabývá zvlášť důležitého významu.
V současné době se ovšem většina kapacity archeologů soustřeďuje na výzkumy záchranné, tedy takové, při nichž archeologové postupují těsně před a v průběhu jakýchkoli terénních úprav, při nichž dochází k ničení nálezových situací. Zde se zodpovědnost dělí mezi stavebníka a archeologa. Stavebník je zodpovědný za ničení archeologických situací, a tedy i za zajištění jejich záchrany, archeolog za její provedení. Na vzájemné spolupráci obou pak záleží kvalita provedené práce a není třeba zdůrazňovat, že ona spolupráce má řadu forem. Počátky záchranné činnosti provázejí archeologii víceméně od doby jejího vzniku – poměrně snadno lze nalézt v archivech dokumentace zmínky o tom, že příslušný nález „skrčence“ či „nádob předhistorických“byl učiněn v pískovně či hliníku místního sedláka. Teprve od druhé poloviny minulého století se začala některá archeologická pracoviště na záchranné výzkumy specializovat. Převážně se jednalo a dodnes jedná o pracoviště městská, kde jim místní stavební činnost zajišťovala dostatečný přísun příležitostí k provádění záchranných výzkumů. Jejich seznam by byl velmi dlouhý, za všechny jmenujme pracoviště Muzea hlavního města Prahy či Pražské památkové péče. Vznikala pracoviště nová – v mizející krajině hnědouhelného revíru začala působit Expozitura Archeologického ústavu ČSAV v Mostě, přecházející na začátku 90. let v samostatnou organizaci pod názvem Ústav archeologické památkové péče severozápadních Čech a stejná instituce vznikla i pro Čechy střední. Počátek 90. let přinesl do archeologie i možnost vzniku pracovišť na nové právní bázi, začala vznikat pracoviště soukromá, jejichž primárním cílem je právě a především záchranný výzkum. Jmenujme opět pouze některé, např. Archaia či Archeos.

To je snadno pochopitelné, vybavíme-li si, s jakou dynamikou se začala měnit podoba Česka po roce 1989. Lze dokonce sledovat vlny stavebních aktivit – český venkov prošel téměř bezezbytku rekonstrukcí infrastruktury, výstavbou nové kanalizace, vodovodu a různých řadů vedení plynu. Souběžně s tím absolvovala celá země výstavbu telekomunikačních sítí (tehdejší Telecom), což můžeme s jistou nadsázkou označit za největší archeologickou sondu v dějinách. Omezený rozsah má výstavba pozemních komunikací či dálkových vysokotlakých plynovodů, ovšem co do velikosti plochy je z archeologického pohledu velmi atraktivní. Poměrně bouřlivý rozmach zaznamenala stavební aktivita ve městech. Po počátečním boomu, vyplňujícím kdejakou proluku v historických jádrech měst, se zdá, že se pozornost developerských firem soustřeďuje v současné době na periferie, kde ovšem dosahuje většího prostorového záběru. Zde se potkává se zcela novým fenoménem krajiny i stavební aktivity, satelitními městečky. Ta bývají dvou základních typů – buď kopírují tzv. dělnické kolonie 19. a 20. století (pokud možno anglické), nebo jsou pestrou směsí staveb osobního vkusu, jehož jediným jednotícím rysem je výstižný název „podnikatelské baroko“. S jakoukoli tradicí architektury mají pramálo společného a bývají inspirovány lecčím s, od zámků na Loiře po texaský ranč. Plošný rozsah satelitních městeček je pochopitelně značný a svou vazbou na již existující osady, tedy v místech tradičního osídlení, obvykle zasáhnou archeologické situace. Poslední větší aktivitou, směřující v současné době ke konjunktuře, jsou logistická centra, kopírující hlavní komunikační tahy. I v tomto případě jde o zásahy velkoplošné, opět s velkou pravděpodobností narušení nálezových situací.

Tématu terénního výzkumu jsme se vzdálili pouze zdánlivě. Z výše uvedeného náčrtu vyplývá, že archeologický záchranný výzkum probíhá v současnosti téměř kdekoli a většinou i kdykoli(téměř zmizely „tradiční“ letní sezóny archeologické práce). O konkrétním výzkumu se lze dozvědět dotazem na příslušné instituci, méně často přinášejí zprávy média (ta se pochopitelně obvykle objevují na výzkumu až v případě, že je dostatečně atraktivní). Poměrně snadnou pomůckou bývají i informační tabule na ohrazených staveništích a i tam, kde upozornění schází, je velmi pravděpodobné, že uvnitř bude archeologický výzkum probíhat. Pro návštěvu výzkumu platí totéž, co pro návštěvu jakéhokoli jiného pracoviště, především dodržování bezpečnostních předpisů. Ty jsou víceméně známé. Archeologický výzkum má však i svá další, převážně nepsaná pravidla – „ušlápnutý“ kontrolní profil, stopy na čerstvě začištěné ploše či hrabání se v nálezech mohou exkurzi předčasně ukončit. Je ale pravděpodobné, že při zhlédnutí výzkumu bude návštěvník zklamán. Ne vždy jsou ke zhlédnutí„památky“ dostatečně atraktivní – mezi nejpřitažlivější patří již tradičně kostrové pohřby – a málokdo je schopen vnímat půvab několika jam v zemi. Mnohem lákavější a z didaktického pohledu vhodnější je seznámení se s archeologií prostřednictvím jedné z jejích metod, experimentu.

Návštěva střediska experimentální archeologie

Experimentální archeologii můžeme zařadit k metodickým nástrojům oboru, který prostupuje napříč jednotlivými zkoumanými obdobími, a její zájem sahá od paleolitu po novověk. Základním cílem experimentu byla a je nepochybně lákavost oživit v první řadě artefakty – „jak seto dělalo?“ byla jedna z prvních otázek experimentu. Řada zejména pravěkých nástrojů budila a dodnes budí obdiv svou technickou dokonalostí, jiné provokují zvědavost dnes již neznámou funkcí. Příkladem mohou být již známé neolitické a eneolitické vrtané sekery a sekeromlaty, elegantní tvary opatřené otvorem pro nasazení na topůrko: výsledek práce několika generací, či snadno zhotovitelný předmět? První pokusy s výrobou replik přibližně před půl stoletím daly zapravdu druhé možnosti – výroba takové sekery byla relativně snadná, i když vyžadovala trpělivost, kterou dnes disponuje málokdo. A velmi rychle nastoupil i podiv nad intuitivní či spíše empirií vyhledanou technickou dovedností pravěkých lidí. Vrtání otvoru, jaksi samozřejmě předpokládané dutou kostí, se ukázalo jako poměrně neúčinné. Nesrovnatelně rychlejší bylo procházet kamenem pomocí obyčejné bezové – tedy duté – tyčinky, podsýpané během otáčení pískem. Mechanismus pak pracoval na principu dnešního diamantového vrtáku …

neolitické dlouhé domyVzápětí přirozeně následovala otázka další – co a jak vlastně s takovým nástrojem bylo vyráběno či zpracováváno. Jakkoli se zdá odpověď snadná, uvažovala archeologie v okouzlení„neolitickou revolucí“ i o primitivních radlicích – navlečeny na bizarní konstrukci měly kamenné klíny obdělávat Evropu. Řešení přinesla traseologie, metoda, zabývající se stopami původní činnosti, dochovanými na artefaktech. Každý typ opotřebení zanechává na nástrojích i zpracovávaných předmětech charakteristické drobné, často mikroskopické rýžky a po tomto zjištění už je další krok experimentu zřejmý – simulovat několik činností kopií (replikou)nástroje a srovnat jejich stopy se stopami na nástrojích originálních. Závěr byl jednoznačný, zpracovávaným materiálem bylo dřevo. Zvědavost experimentujících archeologů tím pochopitelně vzrostla a k další fázi experimentu už potřebovali jen vhodný strom.

Další překvapení – rozmáchlé údery moderního dřevorubce byly neúčinné, mnohem efektivnější bylo vyhlédnutý strom lehce oťukávat, pružící topůrko sekery pak samo dodávalo potřebnou razanci sérii drobných úderů do kmene. To, že se pachtění setkalo s úspěchem, je zřejmé, následovalo ovšem další zjištění. Ostří pravěkých seker bylo vybroušeno v takovém úhlu, že se opotřebováním samo doostřovalo. Paradox? Nikoli. Výsledek empirie pravěkých lidí, nahlédnuto prostřednictvím experimentální archeologie. Při čtení předchozích řádků nás nepochybně napadlo, nakolik jsou výsledky pokusů objektivní, či spíše, nakolik odrážejí zkušenosti a chování dnešních experimentujících zvědavců. Poměrně jasný bývá ten výsledek experimentu, který vyloučí funkci či činnost nějakého předmětu, jinými slovy zjistí, že dotyčným předmětem dotyčná činnost dělána být nemohla – viz mýtus neolitické radlice. Na druhé straně ovšem pochopitelně nabídne obvykle pouze jednu z možností řešení bez záruky, že jde o možnost jedinou a správnou.

Jako příklad poslouží pokus z jednoho ze středisek experimentální archeologie, v jehož rámci byl rekonstruován časně slovanský dům, tzv. polozemnice s pecí, poměrně jednoduché obydlí, jakých zná středo- a východoevropská archeologie stovky, možná tisíce. Nad vyhloubeným půdorysem se podařilo vztyčit střechu, v interiéru z kamenů vyskládat pec a replika slovanského obydlí byla na světě. Jednoduchost obydlí se však vzápětí stala velmi relativní. Funkčnost polozemnic byla zajišťována velmi subtilním a sofistikovaným teplovzdušným systémem, který musel nějakým způsobem odvádět kouř z pece z domu ven, jinak by byl dům neobyvatelný. Nějaký systém tedy pochopitelně existovat musel, ale nevíme, zda výsledné řešení v oné jedině replice je správné – postupů topení a odvětrávání mohly být desítky …

Napodobení pravěkého či středověkého života může tedy někdy sklouznout do pohybu v jakémsi umělém světě, jemuž hmotná podoba neubírá na jeho virtuálnosti, je stále pouze„hrou“ na archaický způsob života. Hrou, při které mohou být úzkostlivě dodržována všechna pravidla – nepoužívání moderních nástrojů, komunikace, oblečení, potravy apod. – do níž však stále vstupuje pouze moderní člověk, chtě nechtě „poznamenaný“ fyzicky i psychicky dnešní civilizací. Zkušenější, ale méně odolný, s jiným vnímáním času, prostoru, světa. Napodobování archaického života – odmyslíme-li nyní odborný přínos takové činnosti – obsahuje ovšem hodnotu z jistého úhlu pohledu klíčovou. Vstup do pravěkého či středověkého života, ať formou hry odborné či laické, na jedno odpoledne či na několik týdnů má hodnotu didaktickou. Více či méně zajímavé texty a obrázky dostávají třetí rozměr a možnost dotknout se předmětů archaického života, pracovat s nimi a přes nádech romantiky nahlédnout do časů, kdy mobilní telefon a fast-food nebyl samozřejmostí. Mluvíme v tomto případě o tzv. experienciální, čili zážitkové či prožitkové archeologii.

Experienciální archeologie má v českých zemích překvapivě dlouhou tradici, byť ne zcela kontinuální. Jeden z prvních vhledů do dějin formou bezprostředního prožitku nabídl na sklonku 19. století majitel pražské restaurace Na vikárce, který ve spolupráci s národopiscem a historikem Čeňkem Zíbrtem nabízel strávníkům „staročeská“ jídla, připravená podle pozdně středověkých a raně novověkých kuchařek. Hostům prý chutnalo. O systematickém přístupu mluvit nebudeme, i když v prožitku má „archeologie chuti“ své nezastupitelné místo. První „středisko“ zřídil v meziválečném období Eduard Štorch pro děti z pražské periferie na Libeňském ostrově. Pochopitelně nebylo organizováno nijak ortodoxně a nemělo ani za cíl provázanost s odborně vedeným experimentem, jeho hodnotu však dodnes budeme oceňovat z mnoha úhlů pohledu.

Pozvolný vzestup zaznamenala experimentální i prožitková archeologie následně až od šedesátých let minulého století v již těsnější spolupráci s cíleným vědeckým výzkumem a jejím cílem byly především repliky starých staveb. Zmiňme především repliku brány raně středověkého hradiště na Staré Kouřimi. Lze pouze zalitovat, že se stále jednalo o ojedinělé počiny bez cílené koncepce, která tou dobou začala být organizována především v severských státech a Velké Británii a jejímž tématem byla mimo jiné dlouhodobost experimentu včetně sledování destrukčních procesů. Zatímco v dánském Lajre je postupně chátrající dům z doby železné předmětem sledování, brána na Staré Kouřimi zmizela bez dohledu. Druhým tématem experimentu byly souběžně s předchozími rekonstrukce starých technologií, a zde se česká archeologie zařadila dlouhodobě na špičku oboru, především pokusy s hutnictvím a kovářstvím železa.

rekonstrukce mohylyVýrazný předěl ve vývoji takto orientované archeologie nastal od devadesátých let minulého století. Zatímco experiment se stále větší měrou přesouvá do laboratoří, kde rozvoj techniky umožňuje značnou část procesů nasimulovat, archeologie experienciální začíná ovládat pole a účelné vyváženosti není dosaženo vždy. Při základním dělení můžeme volně členit střediska experimentální a experienciální archeologie podle poměrného zastoupení obou možností – vědeckého pokusu a laického prožitku a většinou tento poměr odpovídá i možnostem komerčního využití, pochopitelně ve prospěch zážitku z „cesty do pravěku“(středověku či novověku). Úspěch takových středisek, vesniček, tržišť, krčem apod. spočívá v komplexnosti nabízených prožitků. Lze vysledovat několik základních oblíbených období – již tradiční je do jisté míry nadnárodní „renesance“ a „baroko“ s počátky v prvních skupinách historického šermu sedmdesátých let minulého století. Poněkud v útlumu je, jak se zdá, středověk reprezentovaný „gotikou“, zřejmě pro velmi rozporuplný vztah české společnosti k husitství a jeho soudobé nacionalistické projekci (a obtížné dostupnosti koní a vozů). Na různých akcích se však většinou uvedená období volně prolínají, obvykle doplněna o orientální břišní tanečnici a flašinetáře.

Zajímavým fenoménem této oblasti komplexních prožitků je hledání kořenů vlastní identity, logicky s etnickým nádechem a s pochopitelným soustředěním se na starší vývojové etapy – raný středověk a pravěk a realizované především ve střediscích experimentu či experience. Raný středověk, tedy „slovanské“ období, je poměrně neatraktivní. Mnohem větší význam je mu přikládán na Moravě v rámci další etapy vymezování svébytnosti (Staré Město u Uherského Hradiště). Poměrně nepatrné zastoupení mají v české experienciální archeologii rovněž Germáni, resp. doba římská (archeologický termín). Vysvětlení lze poměrně snadno nalézt v podvědomém nacionalismu, stejném, který naopak uvádí v život skupiny „Sachsen“, „Franken“ atd. na západ od Čech. Tam, kde se čeští Germáni mihnou, obvykle tvoří jakousi spojku mezi raným středověkem a pravěkem, ne vždy zcela objektivní. Např. „bitva Germánů s Vikingy“, nabízená k podívané v jednom středisku, nabídne jistě nevšední, ale zcela ahistorický zážitek.

Na čele zájmu veřejnosti se dlouhodobě drží čeští „Keltové“. Počátky zájmu o české keltství(či keltské češství) lze sledovat dlouhodobě od osmdesátých let minulého století zpočátku jako výraz nekonformnosti a především hudební alternativy. Od počátku devadesátých let se zájmu o keltskou minulost (archeologický termín je doba laténská) rozprostřel v široké spektrum možností realizace s jasným podtextem smířlivé „nadnárodnosti“ a nalezení místa v Evropě. Druhou souběžnou linii tvořil a tvoří průběžný zájem o mystično, nejspíše ovšem zprostředkovaný přeučení anglických nových druidů 19. století a stejně tak autentický (podobně jako nejrůznější„keltské“ horoskopy, diety atd. ). V tak širokém záběru „keltománie“ je poněkud překvapivý malý počet středisek, zaměřených na rekonstrukci života v době laténské.

Předchozí řádky mohou působit poněkud skepticky. Jejich cílem však není odsuzovat hodnotu prožitku (či dokonce experimentu). Naprostou většinu snah o pochopení a přiblížení se minulosti je nutno hodnotit kladně, ale je nutné před vstupem na jakoukoli podobnou akci či do jakéhokoli centra počítat s možným zkreslením rekonstruovaných reálií či dějů a vždy je vhodné mít připravenu vlastní interpretační alternativu. Nevstupujeme do pravěku či středověku, nýbrž do hry na pravěk a středověk.

Návštěva známé lokality

Archeologie obvykle pracuje s dvěma základními pojmy – naleziště a lokalita. Naleziště je místo, odkud pochází nějaký movitý či nemovitý nález. V prvním případě ho lze chronologicky zařadit, ale neznáme jeho kontext, ve druhém případě většinou víme, o jaký typ nemovitého objektu se jedná, nemáme ho ale datovaný. Nalezištěm je např. pole, odkud pochází hrst pravěkých střepů – jde o sídliště, nebo pohřebiště? Nebo nalezneme (nejčastěji v lese) valy, tedy opevnění – pochází z pravěku, středověku nebo novověku? Lokalitou je oproti tomu naleziště, které je již časově zařazeno a funkčně určeno – budeme tedy mluvit o sídlišti z doby bronzové či raně středověkém hradišti.

Už jsme se v předchozím textu zmínili o metodách terénního výzkumu, tedy povrchovém průzkumu a exkavaci. Těmi obvykle dosáhneme „povýšení“ naleziště na lokalitu a doplníme chybějící informace. Také víme, že současná archeologie se věnuje exkavacím v naprosté většině na záchranných výzkumech, kdy naleziště vybírá stavebník, nikoli archeolog, a víme i to, že exkavace lokalitu ničí (jakkoli se nám to slovo nelíbí). Pochopitelně je řada lokalit, na jejichž poznání se podílely exkavační metody a obvykle jsou to lokality již známé a atraktivní, většinou hradiště či hrady.

Je-li tedy zapotřebí získat informace o určitém nalezišti (příp. o větším krajinném celku s několika nalezišti), používá archeologie průzkumné, tzv. nedestruktivní metody. Ty se obvykle kombinují a prolínají tak, aby bylo možno získat co nejdetailnější obraz o lokalitě. Mezi nejběžnější patří systematický sběr, nejčastěji síťový. Příklad „hrsti střepů z pole“ tak dostane nový rozměr, možnost kvantifikace v určité přesně vyměřené síti. Pak poměrně snadno zjistíme, že střepy se koncentrují v určitých shlucích o určité velikosti a můžeme na základě analogií z lokalit již známých – zkoumaných destruktivní metodou – vyvodit, že pod povrchem se skrývá sídliště (a v případě malých shluků pohřebiště, interpretačních variant je pochopitelně více). Výsledky takového průzkumu lze nezávisle verifikovat i metodami, které mají svůj původ v jiných vědních oborech. Rozšířenou metodou je geofyzikální průzkum, pracující – zjednodušeně řečeno – buď na bázi měření magnetismu, nebo elektrického odporu pod zemí ukrytých objektů či předmětů. Výsledný plán pak představuje různou formou vykreslené anomálie, které prozrazují tvar a velikost „neviditelných“ situací.

Obě metody spojuje důraz na přesné měření, resp. zaměření naleziště. Přesný plán může být často klíčem k interpretaci naleziště, zejména tam, kde je nepřehledný terén. V úvodu jsme zmínili jakési opevnění v lese. To může být leccos, pravěké či raně středověké hradiště, laténské kultovní místo, středověký či novověký vojenský tábor, hospodářský dvůr či zbytek hradu. Teprve na základě studia plánu s půdorysem opevněného areálu můžeme některé méně pravděpodobné varianty vyloučit a přiblížit se k potřebné interpretaci.

Naším cílem je v této kapitole návštěva naleziště, které již bylo chronologicky a funkčně zařazeno, a je tedy známé jako lokalita. V tomto okamžiku se dostáváme na rozcestí: lokalitu máme určenou a případně i vybranou k návštěvě, ale přece nám nevisí v jakémsi vzduchoprázdnu, vždy byla v kontextu celku systému a především krajiny. Výlet na hradiště či zaniklou vesnici je nesrovnatelně lepší, než si pouze promítat v učebně standardní schémata, ale je vhodné se soustředit nejen na lokalitu samotnou, ale sledovat trasy starých cest, vnímat a sledovat relikty polí (meze), návštěvu hradiště nezačínat u prvního pásma valů, ale několik kilometrů před ním, vyzkoušet si jeho obtížnou dostupnost a podobně. Často je vhodné kombinovat několik blízkých lokalit včetně cesty a sledovat jejich prostorové vazby (nemusí být nutně současné, uvědomíme si pak, proč některé období preferovalo jednu a jiné období druhou polohu). Vždy se nabídne možnost improvizované „hry na pravěk či středověk“, která – pokud nepoškozuje lokalitu – je mnohem cennějším zážitkem, než sebelepší série diapozitivů.

Příklad, severní okraj pražské aglomerace: Poměrně překvapivě lze za posledními sídlišti pražských předměstí získat velmi dobrou představu o pravěké i středověké krajině. Na vltavskémlevobřeží v malém, snadno dostupném okruhu nalezneme několik známých hradišť pravěku a raného středověku – dvě hradiště v Šárce, o něco severněji pak Řivnáč a Levý Hradec s románským kostelem sv. Klimenta. To jsou památky v terénu nejzřetelnější (a hojně navštěvované již od 19. století) a opatřené základním informačním systémem s výsledky archeologických výzkumů. Na hradištích ostatně obvykle kromě opevnění příliš neuvidíme, sondy terénních výzkumů jsou pečlivě zaházeny a po několika letech je v terénu nepoznáme. Nalezneme však staré cesty, jejichž zdánlivě nelogické trasy na hradištích končí. Mohou být stopou cesty, po které kráčel kníže Bořivoj v 9. století, venkovan Ostoj o tři staletí později či dnes bezejmenný sedlák někdy v raném novověku. Jen úzký úvoz má dějiny neméně pestré a bez něho by vlastní hradiště ani existovat nemohlo, cesta jej propojovala s bližším i vzdálenějším okolím. I do něho lze nahlédnout – poměrně snadno rozeznáme místy stopy mezí středověkých polí či vinic, dnes jako úzké proužky křovin v polích či zarostlé podlouhlé terásky.

Vše tvořilo systém, pečlivě propracovávaný generacemi vesničanů, vše mělo v krajině své místo: „První les Roveň s kampusem, Chvatim s kampusem, ohraničený velkou cestou, směřující k Praze, dále Kaliště, skála Brdce ležící proti druhé skále nad potokem zvaným Slatinice;les Štěpeň s kampusem a les Skála s kampusem“ zní popis okolí Únětic mezi Levým Hradcem a Prahou v 1. polovině 12. století. /25 Některé pomístní názvy jsou i po osmi staletích dodnes živé, některé změnily jméno, ale i dnes snadno přijdeme na to, že jediné místo, kde se nad potokem vypínají z obou stran skály, jsou dnešní Kozí hřbety. O něco jižněji, dnes již zčásti rozděleno ostrou hranicí městské zástavby: „Vesnici nazývanou Veleslavín, se vší čeledí k obdělávání vinice a dostatečným množstvím půdy a s lesem Šlachova jinou neobdělávanou horou od vsi Střešovic jdoucí až k vesnici Liboc a samotnou ves Liboc s lesem jménem Malejov“ získal (mimo jiné)v 10. století klášter v Břevnově. Opět pečlivě evidované lesy, pole, vinice. /26 Stačí přejít Evropskou třídu a jsme o pár desítek metrů a pár století jinde: „Na Šárce má probošt dvůr s půldruha lánem polí. A také les a vinici. A je tam i jeden služebník, hlídající lesy, a ten si může brát dřevo pro svou domácí potřebu, “ 15. století, výňatek ze soupisu majetků proboštství kostela sv. Víta na Hradě. /27

Mohli bychom pokračovat dále a řadit za sebou popisy detailů staré krajiny. V této fázi to však není cílem. To podstatné je krajina sama, v tomto případě nevelký výsek, čtverec o straně zhruba 5 × 5 kilometrů, s pevnými body archeologických lokalit. Ty se náhle stávají součástí jiného světa, nikoli pouhou „výletní atrakcí“. Jsou včleněny do dobového kontextu, kdy byla krajina poseta poli, na jižní stráni bychom občas nalezli vinici, všudypřítomný byl les prosvětlený kampusy a jistě jsme si všimli, že téměř každý měl své jméno. Dodnes můžeme část téměř „starých“ lesů v těch místech najít, něco málo v Šárce, něco v Roztockých hájích. Nebudeme ale hledat tisícileté pralesy, nýbrž les, charakteristický svým složením pro staré, tedy pravěké a středověké lesy. Potřebnou jistotu nám v tomto případě nedodá bezprostředně archeologie, ale (kromě historie) především přírodověda, konkrétně archeobotanika. Ta se ke svým pramenům dostane buď prostřednictvím archeologů, kteří potřebné vzorky poskytují ze svých výzkumů, nebo samostatně vedeným terénním výzkumem. Metod zpracování je pochopitelně více a odvíjejí se od zkoumaného materiálu – jiné vyhodnocení vyžadují zuhelnatělá dřeva, jinou tzv. makrozbytky (nejčastěji semena), jinou analýzy pylů. Optimální je pochopitelně kombinace všech možností, protože první dvě skupiny materiálu představují pouze výběr z druhů, které byly pro pravěkého či středověkého člověka nějakým způsobem atraktivní, zatímco pyly představují kompletní spektrum vegetace. Dodejme, že na severním okraji dnešní Prahy archeobotanika rekonstruuje „staré“ porosty jako tzv. dubohabrové lesy.

Podobně může k poznání krajiny přispět i další z přírodovědných oborů, archeozoologie. Stejně jako v případě uhlíků a semen v první řadě sestaví jídelníček pravěkých a středověkých lidí, resp. jeho živočišnou složku. To je základní, téměř samozřejmý krok. Poměrně snadno lze usuzovat z podílu domácích a divokých zvířat na možnosti přístupu k lovné zvěři, a to už může být úvaha komplikovanější – uvědomíme si, že ve středověku byl lov vysoké zvěře vyhrazen špičkám společnosti, a to, že se na venkovské osadě kosti jelena neobjeví, neznamená, že „za humny“ les nebyl. Pro období pravěku se navíc mohou připojovat nejrůznější rituální tabu. V případě domácích zvířat se opět nabídne řada interpretačních možností – převažují-li například na jídelníčku prasata, je velmi pravděpodobné, že nablízku byl větší lesní komplex s porosty dubů a buků, kde vepříci polodivokého vzezření nacházeli obživu po celý pravěk a středověk. Naopak vyšší podíl hovězího dobytka signalizuje odlesnění krajiny a větší podíl polí. Vše souvisí se vším, vše bylo součástí systému, do něhož archeologie vstupuje v čím dál větším rozsahu a z různých stran.

Návštěva neznámé krajiny a práce s prameny – krajina jako naleziště

Předchozí text směřuje k jednomu hlavnímu sdělení – vydáme-li se kamkoli do krajiny, dostaneme se vždy na nějaké archeologické naleziště. Dokonce i na Sněžce už vznikají archeologické situace, kterými by se mohla zabývat industriální či novověká archeologie. Vždy narazíme na nějakou část starého, tedy pravěkého, středověkého či (raně) novověkého systému, který nám umožní se vydat dále a sledovat strukturu, vzájemné vazby mezi prvky tohoto systému. V tomto okamžiku se nám postaví do cesty zákonné a právní normy. Sami nemůžeme povyšovat naleziště na lokalitu tím, že bychom zde prováděli exkavace, tedy „vykopávky“. A zastaví nás nejspíše i vlastní zodpovědnost – už víme, že každá exkavace je nevratným procesem ničení, a musí být tedy prováděna velmi pečlivě, tedy odborníkem. To nás ovšem neodsouvá na vedlejší kolej poznání – nebudeme sice bezuzdně kopat jámu ve snaze získat pár střepů (na které za pár dnů zapomeneme), ale můžeme se podílet na poznání většího dílu onoho systému – vzpomeňme si na strategii mozaiky a hlavního bodu a na stručnou úvahu o povrchovém průzkumu a jeho hodnotě. Postačí se pečlivě rozhlížet okolo sebe. Archeologie v takovém případě získala v době poměrně nedávné neocenitelnou pomůcku, s trochou nadsázky bychom mohli prohlásit, že jí „narostla křídla“. Jednou z prospekčních metod se stala tzv. letecká archeologie. Možná to zní poněkud nesmyslně – archeolog se má pohybovat pokud možno podzemí, a ne několik stovek metrů nad ní, ale výsledky leteckého průzkumu jsou výmluvné. Každým rokem přibývají desítky (možná stovky) nalezišť i lokalit. Z ptačí perspektivy je totiž velmi dobře vidět to, co by jinak buď nebylo vidět vůbec, nebo stálo desítky hodin měření – linie opevnění, řady či skupiny hrobů, mohyly, pravoúhlé základy staveb. Není to ale tak jednoduché, jak by se mohlo zdát, svou roli hraje především světlo, roční období i vegetační pokryv. Současně ovšem přinesla letecká archeologie i onen potřebný nadhled, který nám usnadní uvažování – odhalila při pohledu shora právě onu sít vzájemných vazeb mezi nalezišti a lokalitami, která je neméně důležitým prvkem poznání.

„Třicet paprsků je dohromady kolo, ale teprve to NIC mezi nimi přivodí smysl a účel kola, “zaznělo někdy ve 4.–3. století před naším letopočtem ve starověké Číně a stručné vyjádření dodnes nepozbývá platnosti. /28 Aplikováno na archeologii – celek, tedy systém (pravěký či středověký) není tvořen jen lokalitami, nýbrž i jejich strukturou, prostorovými vztahy, tím NIC mezi nimi. Srovnejme si krajinu pravěkého lovce – je obklopen víceméně pustinou, nezanechává po sobě stopy. Přetváří krajinu pouze nepatrně a většinou nepřímo. A podívejme se – z nadhledu – na krajinu dnešní. Nenajdeme v ní prázdné místo, vše je nějakým způsobem organizováno, vymezeno, určeno, má jakýsi řád (i když o jeho smyslu často zapochybujeme). Mezi oběma krajinami leží několik desítek tisíc let a po celou tu dobu se lidstvo snažilo neustále krajinu zaplňovat. Úspěšně či méně úspěšně, v různých vrstvách nad sebou.
Co bude tedy „objevem století“, rozhodneme-li se vydat do terénu? Nejspíše to, co se nikdy nebude opakovat, a to, co může zanedlouho zmizet beze stopy – staré vrstvy kulturní krajiny, která čím dál rychlejším tempem ustupuje nové výstavbě, výsadbě, kultivaci, rekultivaci, zkrátka moderní době. Ať z oné „staré“ krajiny nalezneme cokoli, bude to cenné. Pochopitelně to bude cenné v případě, že budeme také ochotni a schopni to nějakým způsobem předat dál. Protože, koneckonců, je krajina jedno velké naleziště.

Poznámky

1 / Jaroslav ŠEBÁNEK – Saša DUŠKOVÁ (Eds. ), Codex diplomaticus regni Bohemiae (dále jen CDB), V/II, Praha 1981, č. 819, s. 514–515.
2 / Stručně a výstižně popsáno sdílnou formou v publikaci Zdeněk SMETÁNKA, Archeologické etudy. Osmnáct kapitol o poznávání středověku, Praha 2003.
3 / Kolem roku 500, nazýván i „Lex Salica“, in: Karl August ECKHARDT (Ed. ), Monumenta Germaniae historica (dále jen MGH), Legum sectio I, Legum nationum Germanicarum tomi IV. , pars I. , Hannover 1862.
4 / Jacques LE GOFF, Kultura středověké Evropy, Praha 2005, s. 41–73. K charakteristice královské moci výstižně Karol MODZELEWSKI, Barbarzyńska Europa, Warszawa 2004, s. 71.
5 / Pavel VAŘEKA, Archeologie středověkého domu I. Proměny vesnického obydlí v Evropě v průběhu staletí, Plzeň 2004. I přes užší inzerovaný název nabízí publikace obsáhlý pohled na starší podobu staveb v době doznívajícího pravěku.
6 / „in eadem silva in loco memorato … quod in eorum linqua bivanc /proprisum/ vocatur … duas leugas in longumet duas in latum et sex in circuitu illi“, in: MGH, Diplomatum Carolinorum I, s. 813, Engelbert MÜHLBACHER (Ed. ), Die Urkunden Pippins, Karlmanns und Karls des Grossen, Hannover 1906, č. 218. Leuga (či liga) je zhruba 3–6 km a z popisu vyplývá, že jedna strana bifangu navazovala na již kultivované území.
7 / K. MODZELEWSKI, Barbarzyńska Europa, s. 259–263.
8 / Massimo MONTANARI, Hlad a hojnost. Dějiny stravování v Evropě, Praha 2003, s. 20–21 (U této jinak vynikající publikace je nutno dát ovšem pozor na nepříliš zdařilý překlad. Evropa starověku a středověku neznala kukuřičnou kaši a fazole, jak nabízí s. 14, 54 a 60).
9 / Překlady antických autorů uveřejnil Richard MARSINA (Ed. ), Pramene k dejinám Slovenska a Slovákov I. Územie Slovenska před príchodom Slovanov, Bratislava 1998, s. 111–113, Athenaiův popis keltské hostinys. 129–130. Rozdíl mezi antickým a barbarským světem výstižně popsal M. MONTANARI, Hlad a hojnost, s. 12–18.
10 / Jacques LE GOFF, Hledání středověku. Rozhovor s Jeanem Mauricem de Montremy, Praha 2005, s. 43–44.
11 / Ibn Rusta: „Kniha vzácných drahokamů“, překlad Gerard LABUDA, Slowianszczyzna staroźytnai wczesnośredniowieczna, Poznań 1999, s. 117–121.
12 / Marin KUNA – Naďa PROFANTOVÁ a kol., Počátky raného středověku v Čechách. Archeologický výzkum sídelní aglomerace kultury pražského typu v Roztokách. The onset of the Early Middle Ages in Bohemia. Archaeological research at a large settlement site of the Prague-type culture at Roztoky, Praha 2005.
13 / „Povesť vremenných let“, překlad G. LABUDA, Slowianszczyzna staroźytna i wczesnośredniowieczna, s. 183–187.
14 / Massimo MONTANARI, Hlad a hojnost, s. 79.
15 / „Die Chronik der Böhmen des Cosmas von Prag“, in: Bertold BRETHOLZ (Ed. ), MGH, nova series II, Berlin 1923 (dále jen Kosmas), III, 1, k roku 1092; překlad dle Karel HRDINA, Kosmova kronika česká, Praha 1950.
16 / KOSMAS, I, s. 5.
17 / K tématu Dušan TŘEŠTÍK, „Veliké město Slovanů jménem Praha“. Státy a otroci ve střední Evropěv 10. století, in: L. Polanský – J. Sláma – D. Třeštík (Eds.), Přemyslovský stát kolem roku 1000. Na paměť knížete Boleslava II. († 7. února 999), s. 49–70.
18 / Kosmas, III, s. 26, k roku 1109. Shrnutí problematiky tzv. přesídlenců podal Jiří SLÁMA, K některým ekonomickým a politickým projevům raně středověkého přemyslovského státu, Archeologické rozhledy 37, 1985, s. 334–342.
19 / Petr MEDUNA, Krátce k Týncům, Studia mediaevalia Pragensia 7. Na prahu poznání českých dějin. Sborník prací k poctě Jiřího Slámy. Praha 2006, s. 83–88.
20 / Poslední přehled onoho několikasetletého vývoje Jiří SLÁMA, Počátky přemyslovského státu, in. : P. Sommer (Ed.), České země v raném středověku, Praha 2006, s. 30–52.
21 / V roce 1167 při darování rozsáhlého lesního obvodu mezi Čechami a Moravou: „Statuimus etiam et firmiter observari precepimus a domno abbate prefatis ecclesie et omnibus successoribus suis, ne umquam aliquibus hominibus villas in ipsa silva ponere aut quippiam operis ad usus peroprios elaborare consentiant, excepto hoc solo, si fratres eiusdem loci aliquid utilitatis voluerint et poterint in ipsa silva operari, cum dei benedictione et nostro favore prosequantur. “ CDB, I, Gustav FRIEDRICH (Ed.), Praha 1904–1907, č. 399, s. 411–415.
22 / Základní představu o roli klášterů srov. in: Kateřina CHARVÁTOVÁ, Dějiny cisterckého řádu v Čechách1142–1420, 1–2, Praha 1998–2002.
23 / Vyčerpávající shrnutí nabídly práce: Josef ŽEMLIČKA, Počátky Čech královských. 1198–1253. Proměna státu a společnosti, Praha 2002, a Jan KLÁPŠTĚ, Proměna českých zemí ve středověku, Praha 2005.
24 / Archeologické ústavy Akademie věd České republiky v Praze a Brně, srov. : www. arup. cas. cz, www.iabrno.cz.
25 / Léta 1125–1140, CDB, I, č. 124, s. 129–131 majetky Zbyhněva: „Primum Rouen silva cum campo, Huatym cum campo et ecce meta: magna via, uqe vadit Pragam, atque Calysce, Bridce rupis aspiciens aliam rupem ultra ryvum, qui Slatyunice vocatur; silva Scepene cum campo; silva Scala cum campo. “ Podrobně situaci rozebral Zdeněk SMETÁNKA, Legenda o Ostojovi. Archeologie obyčejného života, Praha 2004, s. 15–28, 92–102.
26 / Rok 993, CDB, I, č. 375, s. 347–351, Břevnov: „villam Brevnowa nomine ante ipsum monasterium … et terra sufficienti ac montem incultum ad meridiem tendentem a bivio quondam, in quo preciduntur molares, Schirnovnice dicto, per directum usque Lesce et a Lesce usque ad saxum, qui est positus in via, per quam venitur ad civitatem Pragam. Villam etiam, que Wolezlawin dicitur, cum omni familia ad vineas excolendas terramque sufficientem cum silva adiacente Sclachownomine et montem alium incultum a villa Tressowicz tendentem usque ad villam Lubocz et ipsamvillam Lubocz cum silva adiacente Maleyow nomine. Villam quoque Ruzen nomine cum campiset pratis ad ipsam pertinentibus et in villa Kuromirtwichc tres animatores cum terra sufficienti. “Detaily popisu jsou zřejmě mladší, ze 13. století.
27 / „Ssarka. Na Ssarzczie prepositus habet curiam cum 1 ½ alodio agrorum. Item silvas. (platy) item unamvineam. Item unus omagialis, qui debet custodire silvas. Etiam debet habere ligna pro necessitate sua in domo. Registrum bonorum praepositurae Ecclesiae Pragensis saeculo XV. ineunte compilatum, in: Josef EMLER (Ed.), Decem registra censuum Bohemica compilata aetate bellum husiticum praecedente.“ Deset urbářů českýchz doby před válkami husitskými, Praha 1881, s. 302–308.
28 / Lao C’: „Tao Te Ťing“ (kanonická kniha o cestě a její síle), překlad Oldřich KRÁL, Tao. Texty staré Číny, Praha 1971, s. 30.

Výběr doporučené literatury

Hans-Werner GOETZ, Život ve středověku, Praha 2005
Jacques LE GOFF, Hledání středověku. Rozhovor s Jeanem Mauricem de Montremy, Praha 2005
Jacques LE GOFF, Kultura středověké Evropy, Praha 2005
Jan KLÁPŠTĚ, Proměna českých zemí ve středověku, Praha 2005
Martin KUNA a kolektiv, Nedestruktivní archeologie, Praha 2004
Josef MACEK, Jagellonský věk v Českých zemích 1–4, Praha 1992–1998
Massimo MONTANARI, Hlad a hojnost. Dějiny stravování v Evropě, Praha 2003
Josef a Lydia PETRÁŇOVI, Rolník v evropské tradiční kultuře, Praha 2000
Jiří SÁDLO – Petr POKORNÝ – Pavel HÁJEK – Dagmar DRESLEROVÁ – Václav CÍLEK, Krajina a revoluce. Významné přelomy ve vývoji kulturní krajiny českých zemí, Malá Skála – Praha 2005
Zdeněk SMETÁNKA, Život středověké vesnice. Zaniklá Svídna, Praha 1988
Zdeněk SMETÁNKA, Archeologické etudy. Osmnáct kapitol o poznávání středověku, Praha 2003
Zdeněk SMETÁNKA, Legenda o Ostojovi. Archeologie obyčejného života, Praha 2004
Dušan TŘEŠTÍK, Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530–935),  Praha 1997
Dušan TŘEŠTÍK,  Vznik Velké Moravy.  Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791–871, Praha 2001
Josef ŽEMLIČKA, Čechy v době knížecí (1034–1198), Praha 1997
Josef ŽEMLIČKA, Počátky Čech královských 1198–1253.  Proměna státu a společnosti, Praha 2002