České hudební dědictví

Miroslav Pudlák

Věda o hudbě

Hudba byla v minulosti nedílnou součástí vzdělání. Již na středověkých universitách hudební teorie patřila do klasického univerzitního školení - tzv. quadrivia, které hudba tvořila spolu s aritmetikou, geometrií a astronomií.i Na všech církevních školách bývala samozřejmostí výuka zpěvu a čtení not a tento předmět přešel i do všech typů nižších a středních sekulárních škol, kde se udržel jako jeden z povinných předmětů až do nedávné doby. V posledních dvou desetiletích se základní hudební vzdělávání výrazně přesouvá ze škol do oblasti zájmové činnosti části mládeže na ZUŠ. Na předmět hudební výchova na základních a středních školách jsou kladeny stále menší nároky a opakují se pokusy o jeho úplné zrušení. Je to škoda, neboť v důsledku toho celková úroveň hudebnosti a tím i schopnosti hudební percepce u naší populace upadá. Přitom právě v hudební výchově je klíč ke zpřístupnění obrovského kulturního dědictví hudby co největšímu počtu lidí. Vždyť ten, kdo v mládí nezkusil hrát na nějaký nástroj, neměl zkušenost se sborovým zpěvem, nebo se alespoň neučil hudbu poslouchat se zasvěceným výkladem učitele, obvykle obtížně dokáže sám najít cestu k poslechu vážné hudby a plně ocenit její hodnoty.

Pro rozvíjení hudebnosti mládeže je samozřejmě nejlepší nějaká forma hudebnické praxe. V tomto ohledu velmi záleží na kreativitě učitele, na tom, jak dokáže zapojit do muzicírování i žáky neškolené v instrumentální hře. Druhou, neméně důležitou oblastí je komentovaný poslech skladeb, který může být doplněn o malé badatelské projekty, jejichž vypracování přivede žáky k hlubšímu zájmu o určitou skladatelskou osobnost, období, region, žánr, formu nebo hudebně teoretický problém.

Vůči hudební teorii existuje mezi nehudebníky apriorní averze, jako vůči něčemu, co lze stěží pochopit a je marné se tím prokousávat. S tímto postojem se dnes setkáváme běžně i u lidí, kteří se považují za velmi kulturní a prohlašují se za znalce literatury, divadla, výtvarného umění. V oboru hudby přitom titíž lidé přiznávají bez uzardění naprostou ignoranci. Aby se tohle změnilo, aby se tento ostych z hudby proměnil v zájem a nakonec v hlubší poznání, je třeba zpopularizovat hudební vědu, a ukázat žákům již na základních školách, že nejde o žádnou hermetickou nauku, ale že mnoho poznatků o hudbě lze vstřebat stejně snadno jako školní chemii, geometrii či gramatiku.

K tomu účelu neuškodí přiblížit si muzikologii jako vědní obor a obeznámit se trochu s předmětem a metodami jejího bádání. Hudební věda je konglomerátem řady podoborů, které zkoumají hudbu z různých aspektů a současně hraničí s jinými vědeckými obory. Patří sem: dějiny hudby, hudební estetika, hudební psychologie, hudební fyziologie, hudební akustika, hudební teorie, hudební sociologie, hudební pedagogika, teorie a dějiny notace, teorie a dějiny interpretace, organologie, hudební ikonografie, etnomuzikologie a folkloristika, a celá řada dalších pomocných disciplin. Dnešní hudební badatel je tedy vždy nějak specializován a nezřídka bývá vzdělán i v některém z navazujících vědních oborů (např. historie, archivnictví, sociologie, akustika apod.).

Zkusme vybrat z této šíře badatelských polí několik oblastí, na kterých lze formou školních projektů zkoumat hudbu a její kulturní dědictví. Začněme disciplínou, která má nejblíže k fyzice, totiž hudební akustikou. Akustika byla ve starověku a potažmo i ve středověku ztotožňována s hudbou v její "vysoké" podobě - tj. byla tím, co na hudbě zkoumá filosof, zatímco hra na nástroj nebo zpěv byl nižší, ba přízemní způsob jak se zabývat hudbou. My dnes můžeme napodobit dávné učence (od Pythagorejců po středověké doktory svobodných umění na universitách) a empiricky ověřit číselné poměry mezi hudebními intervaly. Dříve se k tomu používal monochord - nástroj s jednou strunou - určený výhradně k akustickým měřením. My můžeme použít kytaru, housle, nebo jiný strunný nástroj. Zkracováním struny a měřením vzdáleností mezi uzly na kmitající struně lze empiricky ověřovat základní vědomosti z hudební akustiky. S pomocí hry flažoletů si lze názorně předvést řadu svrchních harmonických tónů (alikvotní řadu) a doložit, jak se uplatňuje i při hře na dechové nástroje.

Tyto pokusy vedou k poznání, že dokonale konsonantní (libozvučné) intervaly jsou ty, jejichž frekvence jsou v jednoduchých poměrech malých celých čísel. Pokud se z nich ovšem pokusíme sestavit škálu (stupnici), zjistíme, že nám skládačka jaksi nevychází – některý stupeň škály vždy tvoří s jiným „nečistý“ interval.ii K ověření nepotřebujeme sluch, stačí umět sčítat zlomky. Škálu lze tedy sestavit jen jako "kompromis", kdy se některé intervaly oproti „ideálu“ mírně zvětší nebo zmenší. Je tomu tak i v tzv. čistém, nebo přirozeném ladění, kde se některé stupně škály vylaďují tak, aby zněly „lépe“ na úkor jiných. Řešením tohoto odvěkého problému je temperované ladění, rozšířené v době J.S.Bacha (ačkoli teoreticky bylo známé již ve starověku). Oktáva je v něm rozdělena na 12 stejných intervalů (půltónů). Intervaly jako kvinta, kvarta, tercie, sexta, které považujeme za konsonantní, v temperovaném systému nemají sice frekvence v přesných poměrech malých celých čísel, ale od tohoto ideálu se jen nepatrně odchylují (jediným absolutně čistým intervalem je oktáva). Přijetím temperovaného systému hudba obětovala čistotu intervalů, ale získala mnohem víc: zrovnoprávnění všech tónin a tím možnost všech možných modulací (změn tóniny) a transpozic (posunů do jiné tónové výšky).

Tyto základy hudební akustiky nakonec nejsou tak složité a k jejich pochopení stačí trocha fyzikálních a matematických znalostí na úrovni 8. třídy. Osvětlí nám další tajemství hudby, kterým je notace. Sedmitónová stupnice, kterou jsme se před tím pokoušeli sestavit v čistém ladění, a která nakonec nejlépe vyšla v temperovaném, spočívá na střídání intervalů celých tónů a půltónů v pořadí 1-1-1/2-1-1-1-1/2 (bráno od c po bílých klávesách). Za základní tón můžeme ale považovat kterýkoli stupeň a začít hrát stupnici od něho (od d, od e, od f ...) a podle toho dostaneme 7 různých kombinací, mezi nimiž je durová, mollová a 5 tzv. církevních stupnic. Takové 7-tónové stupnice byly základem pro zpěv od středověku až do vrcholné renesance, kdy se definitivně ustálil systém notace. Proto je založen na notové osnově, na které se všechny stupně stupnice jeví na první pohled stejně a teprve podle klíče hudebník pozná, na které lince je umístěno c, a tedy, mezi kterými stupni jsou celotónové intervaly a kde půltónové. S tím by se vystačilo, pokud by se zpívalo a hrálo jen v těchto 7-tónových (diatonických) stupnicích. Každý celotónový interval uvnitř škály však lze ještě rozdělit na dva půltónové intervaly a tím získáme dalších 5 tónů navíc (černé klávesy). Tyto ne-diatonické (=chromatické) tóny navíc se využívaly pro zvýšení efektu již od středověku. V notové osnově však pro ně už nebylo místo, a proto se zapisují pomocí posuvek (křížky a b znamenají zvýšení, nebo snížení některého z diatonických tónů o půltónový interval).

Pro lepší pochopení můžeme učinit experiment a zavést pokusně takovou notaci, kde nejen 7 diatonických, ale každý z dvanácti tónů chromatické (půltónové) stupnice bude mít svou vlastní linku nebo mezeru (můžeme použít třeba čtverečkovaný papír) a přepíšeme jednoduchou melodii do této notace. Potom obě notace porovnáme. Zkusíme melodii i transponovat v obou notacích a porovnáme výsledek. Obě notace si můžeme dát do vztahu s klaviaturou. Zkusíme navrhnout jiný typ klaviatury, odpovídající experimentální notaci a pod.

Ve středověké čistě vokální hudbě tón „c“ určený klíčem znamenal jen orientaci ve škále a mohl být teoreticky zpíván od jakékoli tónové výšky. S nástupem vícehlasu a se stále větším uplatněním nástrojů bylo nutné přesnou tónovou výšku sjednotit. Dnes ji odvozujeme od komorního a1 které je dáno frekvencí 440 Hz. (O lidech, kteří mají dlouhodobou paměť tónové výšky se říká, že mají absolutní sluch. Pro jejich schopnost provozovat, vytvářet a esteticky oceňovat hudbu to ale neznamená nic zvlášť podstatného. I ti, kdo tento specifický dar nemají, si mohou cvičením a praxí rozvinout velmi vytříbený relativní sluch – tj. schopnost poznávat intervaly a odvozovat podle nich tóny a akordy.) S pomocí posuvek (ať už v předznamenání skladby, nebo před každou notou zvlášť) lze od doby baroka zapisovat hudbu v různých tóninách, což je nutné pro transpozice (z důvodu rozsahu hlasu, nebo nástrojů) nebo modulace (přechod do jiné tóniny uvnitř skladby). Již zmíněné temperované ladění toto umožnilo v plné míře, takže skladatelé vrcholného baroka využívají modulací do všech tónin.

Od akustiky a notace se tak dostáváme k nástrojům. Ty musejí být dnes konstruovány tak, aby obsáhly všech 12 tónů chromatické stupnice. V minulosti tomu tak nebylo u všech nástrojů. Například žesťové nástroje dlouho neměly ventily a využívaly pro hru jen řadu alikvotních tónů, která umožňovala hrát (pomocí „přefuků“) jen rozložený akord a nad ním kus stupnice. Hudebník si vždy bral nástroj laděný do konkrétní tóniny podle příslušné skladby. Můžeme to ověřit v partiturách i např. Beethovenových symfonií, kde trubkové party spočívají zpravidla jen na několika tónech. I jiné dechové nástroje (klarinet, saxofon) díky historickému vývoji, nebo konstrukci, mají svou základní škálu v jiné tónině než C dur. Tyto nástroje často existují v různých variantách s různým spodním rozsahem a s různou základní škálou. Říkáme o nich, že jsou laděny např. in Bb, in Es apod. Znamená to, že hráč má základní škálu svého nástroje (tu která jde nejlépe do prstů) vždy notovanou jako C-dur stupnici, ale nástroj ve skutečnosti zní v transpozici (např. v Bb-dur, Es-dur). Hráč se nemusí učit na každý nástroj jiné hmaty - k transponujícímu nástroji použije transponovaný part. Všechny tóny, které vidíme v partu tohoto nástroje si tedy musíme představit o příslušný interval výš, nebo níž. Můžeme si toho všimnout třeba v partituře Smetanova Vyšehradu: všechny nástroje mají předznamenání 3b (Es-dur), jen trubky a lesní rohy mají v party bez předznamenání (C-dur). Hráči hrají ve svém (psaném) C-dur, ale znějí v Es-dur, tj. o malou tercii výš, resp. velkou sextu níž. V partu violy si zase můžeme všimnout violového klíče, který umísťuje c1 na prostřední linku. Tento tzv. c-klíč pochází z historicky nejstaršího typu klíče, který se používal již od středověku, a mohl být umístěn na kteroukoli linku – na ní pak bylo c1. S těmito vědomostmi o nástrojích můžeme správně určit tóny, svěřené jednotlivým nástrojům orchestrální partitury a zkusit například zapsat do dvou osnov akord, který zazní na začátku symfonie.

Systematikou, stavbou a historií nástrojů se zabývá organologie - nauka o nástrojích. Stojí za to si povšimnout alespoň nástrojů, které se vyskytují v orchestru, jejich rozdělení do skupin a jejich role v hudbě. Pro poznání historického vývoje hudebních nástrojů se nabízí návštěva Českého muzea hudby s velkou sbírkou starých nástrojů.

Pro české hudební dědictví je významná také stále živá tradice českého nástrojařství. Zajímavou zkušeností může být exkurze v továrně na klavíry, nebo návštěva u houslaře s výkladem o akustických vlastnostech materiálu. Zkoumat strukturu chvění korpusu houslí lze i experimentálně - prášek nasypaný na tělo nástroje se při jeho rozeznění rozmístí do uzlů chvění a vykreslí jakousi mapu, která zobrazí, ve kterých místech nástroj nejvíce rezonuje.

Poslech orchestrálních skladeb lze doplnit prohlížením partitur. I hudební laik může z orchestrální partitury mnoho vyčíst a s určitým výkladem a průpravou lze s žáky praktikovat poslech s partiturou. Při nejmenším v ní uvidí uplatnění nástrojových skupin v instrumentaci skladby a konfrontují viděné se slyšeným. Také poznání hudebních forem není něčím, co by vyžadovalo vysokou odbornost. Například pro výklad o sonátové formě názorně doložený poslechem 1. věty některé symfonie lze nalézt řadu zábavných způsobů, při kterých se žáci pokusí sluchem rozlišit hlavní a vedlejší téma, expozici, provedení a reprízu.
Zajímavou pomocnou disciplínou muzikologie je ikonografie – zkoumá obrazy (ikonogramy) všeho druhu (iluminace, fresky, malby, kresby, rytiny) s hudební tématikou, zejména vyobrazení hudebníků a nástrojů. Výsledkem jsou poznatky doplňující naše vědomosti o sociální funkci hudby, úloze hudebníků, o dobové hudební praxi a o instrumentáři. Zvlášť cenné jsou u nejstarších období, kde nahrazují často neexistující písemné a notové prameny. V evropské hudbě jsou nejstarší dochované nástroje z 16. století a o nástrojích starších období se dozvídáme výhradně z obrazů.

Z vyobrazení lze často usuzovat nejen na instrumentář dané doby, ale dokonce i na tónové soustavy, o kterých vypovídá stavba nástrojů a způsoby hry. Například odborníkům mnoho napoví počet tónových otvorů na dechových nástrojích a jejich vzájemné vzdálenosti, tvar harfy a postavení prstů hráče na strunách, způsoby seskupování nástrojů k ansámblové hře apod. Vyhodnocení obrazového materiálu se musí opírat o poznatky z organologie a jiné prameny osvětlující hudební praxi daného období. Nepostradatelné jsou ikonogramy pro studium hudebního divadla – dovolují například scénickou rekonstrukci barokního divadla.

V českých hudebních pramenech je také množství obrazového materiálu, o který se může muzikologické bádání v mnohém opřít. Bohužel není mnoho publikací tento materiál zpřístupňující širší veřejnosti. Nejvýznamnější publikací proto stále zůstává kniha Dějiny české hudby v obrazech. Od nejstarších památek po vybudování Národního divadla z r. 1977. Hudební motivy můžeme najít na velkém množství výtvarných děl minulosti v galeriích, nebo výtvarných publikacích. Ikonografický význam mají zejména ta výtvarná díla, která zachycují nástroje s co největší kresebnou přesností při zachycení proporcí, na rozdíl od děl, kde motivy nástrojů jsou jen plodem výtvarníkovy fantazie. I tam se však někdy můžeme poučit o společenské roli hudby, zda na daný nástroj hrály i ženy, či výhradně muži, v při jakých příležitostech se vyskytoval a pod. Nástroje nalezené na výtvarných dílech můžeme porovnat s poznatky z expozice hudebních nástrojů Českého muzea hudby nebo z organologických publikací a pokusit se odhadnout jejich výpovědní hodnotu.

Dějiny hudby v Čechách a na Moravě

Říká se, že Česko je zemí hudebníků. Základy pro toto tvrzení vznikaly někdy od 16. století, kdy se v Čechách a na Moravě rozšířila ušlechtilá tradice zpěváckých spolků a byla zavedena výuka hudby na školách. V období po bitvě na Bílé hoře zůstala úroveň hudebního školení (na klášterních školách, u kantorů) stále velmi vysoká, ale pro hudebníky bylo méně příležitostí k uplatnění, neboť šlechta svou reprezentaci přesouvala blíže k panovnickému dvoru ve Vídni. V období baroka a klasicismu tak vznikla situace, kdy České země produkovaly více hudebníků, než kolik byly schopny uživit, a vznikl jev známý jako „česká hudební emigrace“. Až do počátku 19. století se s českými hudebníky setkáváme v předních evropských orchestrech. Někde sehráli významnou roli pro vývoj hudby. Např. tzv. Mannheimská škola, která spoluutvářela klasicismus, jako nový styl byla tvořena z velké části skladateli českého původu (Stamic, Richter). V zahraničí se proslavili i další skladatelé jako Zelenka (Drážďany), Mysliveček (Benátky), Benda (Berlín), Dusík (Londýn), Rejcha (Paříž). Ve Vídni, tehdy hlavním městě monarchie, se prosadili např. Vranický, Vaňhal a Koželuh. Mnozí z nich byli respektovanými interprety své doby: František Benda byl houslovým virtuosem, Ladislav Dusík klavírním. V Čechách a na Moravě se uplatnění našlo jen pro menší část předních českých hudebníků období baroka a klasicismu. Zajímavou zprávu o tehdejším hudebním životě v Čechách z pohledu cizince podává ve svém cestopise Angličan Charles Burney (Burney Charles: Hudební cestopis 18. věku, Praha : SHV 1966)

Rozkvět domácího hudebního života v Čechách nastal až v 19. století, kdy hudba hrála významnou roli v procesu obrody českého národa. Bedřich Smetana (1824-1884), největší česká skladatelská osobnost své doby, z velké části investoval svůj talent do služeb národní ideje. Ve své tvorbě si vytyčil obtížný a nevděčný úkol: stvořit hudbu ryze českou (zapracováním prvků folklóru) a zároveň reflektovat moderní inovace přicházející z německého prostředí (Wagner). Zatímco pro českou kulturu má Smetanův odkaz zcela klíčový význam, jinde zůstává poněkud nedoceněn - na světových pódiích se z jeho symfonického díla hraje většinou Vltava z cyklu symfonických básní Má vlast a z osmi oper jen Prodaná nevěsta. Jeho o 17 let mladší současník Antonín Dvořák (1841-1904) žil již v době plně etablované české společnosti a jeho dílo není tolik spjato s národnostní tématikou. Rovněž stylově představuje ke Smetanovi poněkud konzervativnější protějšek - esteticky měl blíže k Brahmsovi, než k Wagnerovi. Dvořákova hudba díky své melodické bohatosti našla záhy cestu na světová pódia a zařadila se mezi světovou klasiku. I tak lze říci, že mnozí koncertní dramaturgové v zahraničí stále neobjevili celou řadu skladeb, které se plně vyrovnají těm nejhranějším - deváté (Novosvětské) symfonii a 2. violoncellovému koncertu. Z mnoha dalších českých skladatelů Dvořákovy doby vynikal talentem ještě například Zdeněk Fibich (1850-1900). Ten se z velké části zaměřil na formu melodramu, která, stejně jako ostatní Fibichova hudba, teprve čeká na svou renesanci. Leoš Janáček (1854-1928) byl jen o 4 roky mladší než Fibich a mohl patřit k mnoha menším romantickým skladatelům konce 19. století, nebýt toho, že na přelomu století náhle objevil svůj nový styl. Brněnský skladatel, za svého života přezíraný Prahou označovaný mnohými za diletanta, si svůj dar velmi osobitého hudebního myšlení uvědomil a začal rozvíjet až v poměrně zralém věku. Poslední období jeho života bylo pak poznamenáno horečnatou tvorbou. Hudba jeho druhého období nese přímočarý, pravdivý a vášnivý výraz a je navýsost moderní a originální. Morava v Janáčkovi získala osobnost zakládající tamní skladatelskou a hudebně-teoretickou tradici.

Začátek 20. století ovládá tvorba žáků Antonína Dvořáka, z níž vyniká symfonické dílo Dvořákova zetě Josefa Suka (1974-1935), které je syntézou pozdního romantismu a impresionismu. V období mezi dvěma světovými válkami se větší část české hudební avantgardy orientovala na vlivy z Francie. To platí zejména o Bohuslavovi Martinů (1890-1959), který většinu života prožil v emigraci. Jeho dílo je obrovské a zahrnuje především 6 symfonií a 15 oper. Jiný typ avantgardy představoval experimentující Alois Hába (1993-73) - světově proslulý jako průkopník čtvrttónové hudby.

Druhá světová válka uzavřela období, kdy v Praze po staletí vedle sebe existovala kultura česká, německá a židovská. V době války také odešla násilnou smrtí silná skupina progresivních skladatelů německo- židovského původu (Ullmann, Krása, Klein, Haas, Schulhoff). Poválečná tvorba byla bohatá na počet skladatelů, ale jen několik z nich významněji proniklo skrze železnou oponu na světová pódia: Miloslav Kabeláč, Karel Husa, Jan Novák, Jindřich Feld, Luboš Fišer, Petr Eben, Zbyněk Vostřák, Marek Kopelent, Jan Klusák.

Pro hudební život a rozvoj interpretačního umění mělo zásadní význam několik dějinných událostí: založení konzervatoře v Praze (1811), otevření Národního divadla (1881) a založení České filharmonie (1901). První vynikající interpreti, kteří dosáhli světového jména byli hráči na smyčcové nástroje: houslisté František Ondříček, Jan Kubelík, Jaroslav Kocián, Váša Příhoda nebo violoncellista Hanuš Wihan - první interpret Dvořákova violoncellového koncertu. Poslední jmenovaný spolu s Josefem Sukem (2. housle) byli členy tzv. Českého kvarteta, které založilo pozdější silnou tradici českých smyčcových kvartet (Ondříčkovo, Smetanovo, Novákovo, Vlachovo, z dnešních Kvarteto Martinů a další). Z pěvců, kteří dobyli světová pódia je třeba zmínit Terezii Stolzovou, proslulou verdiovskou interpretku, která splynula s italským hudebním životem, a zejména Emu Destinnovou, jejíž kariéra vyvrcholila v newyorské Metropolitní opeře, kde byla Carusovou partnerkou. V galerii českých pěvců se dále objevují jména: Jarmila Novotná (byla 16 sezón hvězdou Metropolitní opery v New Yorku), dodnes aktivní Gabriela Beňačková, z mladších: Eva Urbanová, Magdalena Kožená. Klavírní školu reprezentují jména Rudolf Firkušný, dnes např. Ivan Moravec. V čele České filharmonie se vystřídala série velkých dirigentů: Václav Talich svým působením v roli šéfdirigenta tento orchestr pozvedl na vynikající úroveň. Na jeho práci pak navázali po 2. sv. válce Rafael Kubelík, Karel Ančerl, Václav Neumann, Zdeněk Mácal.

Hudební místopis

Dějiny české hudby se neodehrávaly jen v Praze a v Brně, ale váže se k nim historie mnoha míst po celém území Česka. Mnohá z nich mají své památníky a muzea, kde lze načerpat mnoho informací. O dětství a rodinném původu skladatele Bedřicha Smetany se lze například poučit v Regionálním muzeu v Litomyšli, které provozuje Rodný byt Bedřicha Smetany v přízemních prostorách bývalého zámeckého pivovaru, kde se v roce 1824 skladatel narodil. Tamní expozice se snaží přiblížit atmosféru tehdejší domácnosti Smetanových, rodinný život, s ním související události a také jejich odraz ve Smetanově tvorbě. V Praze pak sídlí Muzeum Bedřicha Smetany, které je situováno do bývalé Staroměstské vodárny na Novotného lávce, v těsném sousedství Karlova mostu. Současná expozice, otevřená v roce 1998, podává ucelený obraz o životě a díle Bedřicha Smetany jako zakladatele moderní české hudby. Můžeme zde sledovat jeho dětství s ranými počátky umělecké dráhy, studia, první klavíristické a skladatelské úspěchy, jeho pedagogické působení, díky němuž se seznámil se svou budoucí první manželkou Kateřinou Kolářovou, pětiletý pobyt ve švédském Göteborgu, jeho činnost v uměleckých spolcích, jeho působení jako dirigenta obnovených filharmonických koncertů a tehdy nového Prozatímního divadla, dobu skladatelské zralostí, přinášející základní díla novodobé české hudby, jejichž tvorbu nenarušila ani úplná hluchota, kterou byl postižen od roku 1874. Prostředí, ve kterém tvořil v mnohém ohledu novátorská díla svého posledního tvůrčího období (mj. čtyři symfonické básně z cyklu Má vlast, opery Hubička, Tajemství a Čertova stěna, oba smyčcové kvartety a Z domoviny pro housle a klavír), můžeme poznat také v Památníku Bedřicha Smetany v jabkenické myslivně v Jabkenicích (mezi Nymburkem a Mladou Boleslaví), kde skladatel žil u svého zetě Josefa Schwarze od roku 1875.

Pražské Muzeum Antonína Dvořáka je stejně jako Smetanovo muzeum součástí Národního muzea - Českého muzea hudby. Dvořákovo muzeum (Ke Karlovu 20, Praha 2) sídlí od svého vzniku v roce 1932 v barokním letohrádku, zvaném Amerika, který byl postaven počátkem 18. století podle plánu nejvýznačnějšího architekta té doby Kiliána Ignáce Dientzenhofera. V zahradě jsou zbytky barokních soch Matyáše Brauna. Zde bydlel Antonín Dvořák se svou rodinou po svém návratu z New Yorku v roce 1895, takže můžeme pobýt v místech, kde komponoval díla svého závěrečného tvůrčího období - Smyčcové kvartety As dur a D dur, symfonické básně podle lidových balad Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat, Holoubek, symfonickou báseň Píseň bohatýrská, Slavnostní zpěv a opery Čert a Káča, Rusalka a Armida. Muzeum založil Spolek pro postavení pomníku Mistra Antonína Dvořáka v Praze. K naplnění cíle, vyjádřeného jeho názvem, došlo až v roce 2000, kdy byla před Rudolfinem odhalena socha od Josefa Wagnera a jeho syna Jana Wagnera. Dvořákův odkaz naplňuje muzeum uchováváním podstatné části jeho pozůstalosti, včetně rukopisů jeho skladeb, rozvíjením dokumentační a badatelské činnosti i pořádáním koncertů nejen z díla Antonína Dvořáka, ale též z prací nejmladších skladatelů. V Dvořákově rodném domě v Nelahozevsi, zařízeném jako jeho památník, pořádá každoročně před datem Dvořákova narození (počátkem září) slavnostní matiné "Dvořákova Nelahozeves".

Dalším místem spojeným s životem a dílem Antonína Dvořáka je Vysoká u Příbrami (více ZDE). Dvořákův švagr hrabě Václav Kounic, majitel vysockého panství, nechal v roce 1878 postavit u lesa malý zámek s rozsáhlým parkem a jezírky, kde je dnes Památník Antonína Dvořáka. Skladatel sem často jezdíval jako host Kounicových a pobýval ve správcovském dvorci na kraji obory. Roku 1884, po velkém úspěchu v Anglii, koupil od svého švagra pozemek se špýcharem, který v krátké době proměnil v útulný venkovský domov (vila Rusalka). Tam s nadšením sadařil, zahradničil, choval holuby a komponoval. S prostředím tohoto kraje je neodmyslitelně spjato zralé a vrcholné období Dvořákovy skladatelské tvorby. Počínaje Kvartetní větou F dur z října 1881 až po operu Armida z července 1903 zde zkomponoval, započal či dokončil přes třicet nových děl a řadu dřívějších skladeb upravil a přepracoval. Z těch významnějších jsou to opery Dimitrij, Jakobín, Čert a Káča, Rusalka a Armida, oratorium Svatá Ludmila, kantáta Svatební košile, Requiem, symfonie č. 7 d moll a č. 8 G dur, druhou řadu Slovanských tanců, předehry Domov můj, V přírodě a Karneval, Humoreska, symfonické básně Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat, Holoubek. Vysoká byla místem, které znamenalo nesmírně mnoho pro oživení Dvořákovy tvůrčí fantazie. Sám Antonín Dvořák píše v dopisech svým přátelům "cítím se zde velice šťastným".

V Křečovicích u Sedlčan můžeme navštívit Památník Josefa Suka (1874-1935), Dvořákova zetě, v jeho rodném domě, ve kterém často pobýval a tvořil. Nachází se zde stálá expozice o životě a díle tohoto významného skladatele a každoročně se zde konají na jeho počest jarní slavnosti. Součástí výstavy jsou také dokumenty spojené s uměleckou činností slavného Českého kvarteta, v němž Suk působil jako houslista, vedle své skladatelské dráhy. Josef Suk byl zdrcen smrtí svého milovaného tchána Antonína Dvořáka v r. 1904, když ve stejné době mu zemřela i jeho žena Otýlie, Dvořákova dcera. Suk své rozpoložení pak vyjádřil chmurnou symfonií Asrael (anděl smrti), a jeho hudba po tomto datu celkově zvážněla.

Pobyty Mozarta v Praze připomíná Památník W. A. Mozarta a manželů Duškových na pražské Bertramce. Vila Bertramka leží na jihozápad od někdejších pražských hradeb, v nynější čtvrti Smíchov, poblíž křižovatky Anděl. Od 14. století tam bývaly vinice a v jedné z nich na úbočí Černého vrchu na místě viničního domku ze 16. století byla kolem roku 1700 postavena barokní vila, nazvaná později po jenom ze svých majitelů. V letech 1784 - 99 ji vlastnila proslulá sopranistka Josefina Dušková, manželka svého bývalého učitele, o 23 let staršího skladatele a pedagoga Františka Xavera Duška, s nímž v Bertramce, svém letním sídle, hostili proslavené i začínající umělce a pořádali hudební akademie. Při návštěvě Salcburku se spřátelili s rodinou W. A Mozarta, který pak při všech svých třech návštěvách Prahy (1787, 1789, 1791) byl, někdy i s manželkou, hostem na Bertramce. Mozart s paní Josefinou, která mu byla blízká věkem i povahou, několikrát koncertovali a ve volných chvílích rádi žertovali. Podle vyprávění Mozartova syna, uveřejněného v Berliner Musikzeitung Echo 1856, po slavné premiéře opery Don Giovanni, objednané pro Prahu a dokončené na Bertramce na podzim 1787, paní Josefina zamkla Mozarta v zahradním pavilonu s tím, že ho nepustí ven dřív, než jí napíše již dříve slíbenou árii. Mozart si vymínil, že ona ji musí zazpívat z listu, Věřte nevěřte, tak prý vznikla a poprvé byla provedena árie Bella mia fiamma. Stálá expozice je zde od roku 1956. Ve velkém pokoji s výhledem do zahrady a za dobrého počasí v přilehlém venkovním amfiteátru bývají mozartovské koncerty Pražského jara, od jara do podzimu tu probíhají koncertní cykly a festivaly, věnované též mladým umělcům a premiérám nových skladeb.

Národní divadlo v Praze ( více ZDE; Ostrovní 1, Praha 1) stojí ve střední části Prahy na pravém břehu Vltavy, odkud je výhled na protilehlý vrch Petřín a poněkud víc doprava na Pražský hrad a pod ním ležící Malou Stranu s mnoha architektonickými skvosty a historickými památkami. V době českého národního obrození mělo ruku ruce s pěveckými sbory, tělovýchovnou organizací Sokol a mnoha vlasteneckými spolky a společnostmi největší význam české divadlo včetně operní scény, prosazované vlastenci již od počátku 19. století. Po řadě provizorií byl v roce 1850 ustaven Sbor pro zřízení českého Národního divadla, který začal shromažďovat peníze na jeho postavení. Jelikož se zahájení stavby neúměrně oddalovalo, bylo zprvu postaveno a roce 1862 otevřeno Prozatímní divadlo, ve kterém Bedřich Smetana za svého dirigentského působení provedl i premiéry čtyř ze svých osmi oper. Premiérou jeho slavnostní opery Libuše bylo otevřeno 11. 6. 1881 velké Národní divadlo, které sice po 12 dnech provozu vyhořelo, ale tentokrát byla částka milionu zlatých, potřebná na rekonstrukci budovy, sebrána do měsíce a obnovené, ještě krásnější Národní divadlo, do nějž byla včleněna i budova někdejšího Prozatímního divadla, bylo otevřeno 18. listopadu 1883 opět Smetanovou Libuší. Právem je umístěn nad oponou Vojtěcha Hynaise nápis "Národ sobě". Samotná stavba je dílem architektů Josefa Zítka a Josefa Schulze, na výzdobě interiéru se podíleli mezi jinými malíři Mikoláš Aleš, Julius Mařák a František Ženíšek, sochaři Josef Václav Myslbek a Bohuslav Schnirch a další, nazývaní souhrnně "generace Národního divadla". Nástěnné a stropní malby, zobrazující výjevy z české mytologie jsou doplněny neustále aktualizovanou sochařskou galerií nejvýznamnějších osobností českého divadla včetně hudebních umělců. Při rekonstrukci Národního divadla, dokončené v roce 1983, byla na místě někdejších Chourových domů, sousedících s Národním divadlem, postavena budova Nové scény a provozní budova. V historické budově přibyly fresky Vincence Beneše, zachycující památná místa v Čechách, odkud byly dovezeny základní kameny pro Národní divadlo.

Do svazku Národního divadla patří také Stavovské (původně Nosticovo) divadlo na Uhelném trhu, postavené v letech 1781-83, kde se uskutečnily mj. světové premiéry oper W. A. Mozarta Don Giovanni (1787) a La Clemenza di Tito (1792) a F. Škroupa Dráteník (1827) a v letech 1813-16 zde byl kapelníkem Karl Maria von Weber atd. V současné době je v repertoáru Stavovského divadla nepřetržitě Mozartův Don Giovanni – dílo psané pro toto divadlo. 

Žofín - Slovanský ostrov. V 16.-18. století vznikl náplavami vltavský ostrov, nazývaný počátkem 19. století Barvířka či Barvířský, v sousedství dnešního Národního divadla. V roce 1840 byl pojmenován podle arcivévodkyně Žofie, matky předposledního rakouského císaře Františka Josefa I. Žofín. Tento název z pozlacených písmen je dodnes v průčelí novorenesanční budovy (původní stavba vznikla 1835-37) s velkým sálem (roku 1881 jako první v Praze dostal elektrické osvětlení), v němž od roku 1837 probíhaly taneční zábavy, které navštěvoval i mladičký tancemilovný Bedřich Smetana, ale také koncerty klasické a romantické hudby. V letech 1840-99 zde sídlila Žofínská akademie, jejíž poslání vyjadřoval původní název "Jednota ke zvelebení zpěvu a hudby". Ve spolkové hudební škole se vyučoval sólový a sborový zpěv, hra na klavír, hudební teorie, estetika a dějiny hudby, byly vypisovány ceny na nové skladby, vyspělejší členové zde vystupovali na koncertech. V lednu 1846 sem přijel dirigovat své skladby Hector Berlioz. Jeho koncerty byli nadšeni všichni hudbymilovní Pražané včetně Bedřicha Smetany, který zde v roce 1862 řídil své tři symfonické básně, napsané ve Švédsku a 5. listopadu 1882 se zde konala premiéra celého Smetanova cyklu symfonických básní Má vlast. Poprvé zde vystoupil Pražský Hlahol, houslový virtuos Jan Kubelík, v roce 1878 tu měl první samostatný koncert Antonín Dvořák atd. atd. V 90. letech byl Žofín místem romantických schůzek Zdeňka Fibicha s jeho žačkou a libretistkou jeho pěti oper Anežkou Schulzovou. Schůzky na Žofíně inspirovaly skladatele k vytvoření rozsáhlého klavírního cyklu Nálady, dojmy, upomínky, který je svým obsahem skladatelovým intimním hudebním deníkem. Z jeho okruhu vychází orchestrální selanka V podvečer s ústřední částí, známou v různých úpravách pod názvem Poem. Od roku 2000 nese velký sál Žofína Fibichovo jméno. Na paměť zahájení Slovanského sjezdu 2. června 1848 na Žofíně byl ostrov v roce 1925 přejmenován na Slovanský, ale název Žofín se nadále užívá jako paralelní. Českou národní hudbu a tanec, jejichž střediskem byl Žofín zejména v obrozenecké době, symbolizuje od roku 1946 před bočním průčelím bronzová socha dudáka, vytvořená Ladislavem Šalounem v roce 1927.

Rudolfinum (více ZDE; Alšovo nábřeží 12, Praha 1). Novorenesanční budova Rudolfina, nazvaná po rakouském korunním princi, která převzala v pražském koncertním životě úlohu Žofína, má pro českou koncertní hudbu podobnou úlohu jako Národní divadlo pro dramatickou. Byla postavena z prostředků České spořitelny k 50. výročí jejího založení (připomínají to pouze zlaté včely na předprsni balkonu) v letech 1876 - 84 podle plánů autorů Národního divadla Josefa Zítka a Josefa Schulze jako budova určená hudebnímu a výtvarnému umění. Od dokončení stavby zde sídlila Pražská konzervatoř a od roku 1946 také hudební fakulta Akademie múzických umění. Česká filharmonie zde hraje od zahajovacího koncertu v 4. ledna 1896, řízeného Antonínem Dvořákem a dodnes má zde své sídlo. Na pódiu nynější Dvořákovy síně, která je dosud nejlepším pražským sálem pro orchestrální koncerty, vystoupilo nepřehledné množství světových umělců, zejména v rámci festivalu Pražské jaro, premiéry zde měla velká část základních děl české hudby vzniklých od sklonku 19. století a mnoho děl zahraničních autorů. Současný březnový festival Pražské premiéry konfrontuje české novinky se zahraničními a zároveň byla obnovena tradice pořádání výtvarných výstav.

Nová Říše - Památník Pavla a Antonína Vranických a expozice Jana Nováka, součást Národního muzea - Českého muzea hudby (Premonstrátský klášter, Nová Říše). Premonstrátský klášter v Nové Říši, založený 1211, byl hlavním dějištěm hudebního života obce, která byla spolu s klášterem téměř od počátku pronásledována nepřízní osudu (více k historii obce ZDE). Klášterní hudební kultura se tam rozvinula zvláště v 18. a 19. století, kdy se vedle chrámové hudby uplatňovala i světská tvorba. V klášterní škole tehdy získali základy hudebního vzdělání bratří Pavel a Antonín Vraničtí, současníci a přátelé Haydna, Mozarta a Beethovena, oba vynikající houslisté a skladatelé haydnovsko-mozartovského slohu, kteří působili hlavně ve Vídni. Jim je věnována expozice s významnou hudební sbírkou, vybudovaná ve spolupráci s Archivem Společnosti přátel hudby ve Vídni (Archiv der Gesellschaft der Musikfreunde Wien). Téměř po celé 17. a 18. století působilo v Nové Říši literátské bratrstvo, jehož funkci pak převzali místní učitelé. V prvé polovině 20. století zde působila dětská kapela a Spolek hudebníků. V místních hudebních tradicích pokračoval i rod Nováků, z nějž vyšel významný skladatel Jan Novák (1921-84), jediný žák Bohuslava Martinů a jeho následovník v rozvíjení novoklasického směru české hudby i jeho následovník v emigraci v důsledku pro něj neúnosných domácích politických poměrů. V klášterní expozici je mu věnován jeden sál.

Jaroměřice nad Rokytnouzámek (nám. Míru 1, 675 51 Jaroměřice nad Rokytnou). Jaroměřice nad Rokytnou, městečko asi 20 km jižně od Třebíče se připomíná poprvé roku 1325. Původní tvrz zde vystřídal renesanční zámek, který nechal uměnímilovný majitel jaroměřického panství Jan Adam Questenberk přestavět na nynější monumentální barokní areál, dokončený v roce 1737. Patří k němu též chrám sv. Markéty a zahrada francouzského typu s přírodním divadlem, bohatě vyzdobená sochami antických bohů a bohyň. Dosavadní převážně chrámová hudba se značně rozvinula založením třicetičlenné zámecké kapely a pěveckého sboru dospělých a dětského pěveckého sboru. Řízením tohoto souboru po všech stránkách byl pověřen František Václav Míča, který byl i prvním tenoristou. V roce 1730 zde byla provedena v českém překladu jeho opera O původu Jaroměřic (L´origine di Jaromeriz in Moravia), která je považována za první českou operu vůbec. Míča v kantátové a operní tvorbě navazuje sice ještě na pozdně barokní italské skladatele, ale v předehrách ("symfoniích") těchto skladeb z let 1730-35, před vznikem tzv. Mannheimské školy, se již objevují náznaky vedlejšího tématu a provedení, čímž Míča předjímá pozdější vývoj sonátové formy. Zda je známá Sinfonia in Re dílem tohoto Míči či jeho synovce stejného jména nebylo dosud s jistotou zjištěno, Po smrti Jana Adama z Questenberka r. 1752 zde umělecký život upadl. Význam jaroměřické hudební tvorby pro vznik klasického slohu ve svých pracích osvětlil Vladimír Helfert. Díky němu se začaly ve 2. polovině 20. století jaroměřické hudební památky oživovat. Od roku 1999 se v Jaroměřicích a okolí koná každoročně v srpnu (letos 4. -18.) Mezinárodní hudební festival Petera Dvorského s pěveckými kurzy.

Památník Terezín (více ZDE; Tyršova ul., 411 55 Terezín). Terezín je malé město v severních Čechách u Litoměřic. Bylo budováno za rakouského císaře Josefa II. od roku 1880 jako pevnost. Tehdy byly Čechy součástí rakouského mocnářství. Za 2. světové války byla v terezínské Malé pevnosti věznice pražské odbočky německé tajné státní policie gestapa (Geheime Staatspolizei) - zde po krátkém pobytu zemřel 6. března 1945 skladatel Rudolf Karel, který ani zde neustal v komponování. Ve Velké pevnosti, zahrnující obytnou část města, bylo německými okupanty zřízeno ghetto pro Židy ze zemí, ovládaných Německem. Odtud byli průběžně transportováni do vyhlazovacích táborů, zejména Osvětimi, kde byli v rámci Hitlerova programu "konečné řešení židovské otázky" hromadně vražděni v plynových komorách a pak spalování v pecích. Ale i v samotném Terezíně během čtyřleté existence tamního ghetta zahynulo 34. 000 osob. Přes nelidské životní podmínky zde byl v té době bohatý hudební život. Zprvu byly hudební aktivity ilegální nebo pololegální (nacisté při transportech do Terezína Židům odebírali hudební nástroje). Později, zejména před očekávanými inspekcemi Mezinárodního Červeného kříže, byly nepolitické kulturní aktivity tolerovány, aby jimi byla zamaskována skutečná podoba života v ghettu. Proslulé je opakované provedení Verdiho Rekviem za řízení Rafaela Schächtera či vícenásobné provedení dětské opery Hanse Krásy Brundibár. Působili zde sólisté, Ledečovo kvarteto, Kvarteto mladých a další soubory, krátce i smyčcový orchestr, vedený Karlem Ančerlem, pravidelné byly koncerty komorní a sborové, své místo tu měl jazz i kabaret. Nejobdivuhodnější a nejvýznamnější bylo provozování řady oper s doprovodem klavíru nebo malého nástrojového souboru. Smetanova Prodaná nevěsta byla provedena 35 krát. Z domácích skladatelů byli v ghettu internováni Pavel. Haas, Gideon Klein, Hans Krása, Viktor Ullmann, František Domažlický a Karel Reiner, kteří zde vytvořili řadu skladeb. Přežili jen dva na konci uvedení. Z nejvýznamnějších výkonných umělců se vrátili dirigenti Karel Ančerl a Robert Brock a pěvec Karel Berman, který v Terezíně také psal písně a řídil pěvecké sbory.

Kuks (Theatrum Kuks, Kuks). Obec v severovýchodních Čechách u Dvora Králové. Reprezentativní letní sídlo si zde vybudoval hrabě František Antonín Špork na přelomu 17. a 18. století. Je to impozantní stavební komplex, zahrnující zámek, divadlo, klášter se špitálem, lázně a další, vyzdobený mj. sochami Matyáše Brauna. Pro své divadlo angažoval hrabě Špork v roce 1724 italskou operní společnost A. Denziho, která v zimním období hrála v pražském Šporkově divadle. Během deseti let provedla asi šedesát oper italských autorů. Objevilo se i téma z české mytologie, zpracované baronem Sichingenem: Praga nascente di Libussa e Primislao (Praha založená Libuší a Přemyslem). Toto dílo bylo provedeno v Praze roku roku 1734. Uměleckým vrcholem byly opery Antonia Vivaldiho. Některé z nich měly v Praze premiéru a setkaly se u šlechtického obecenstva s velkým ohlasem. Vivaldi, podobně jako J. S. Bach byli s hrabětem Šporkem v osobních stycích. Běžný hudební provoz v Kuksu zajišťovali hudebníci z kapel v jiných Šporkových sídlech. Novinkou byla hra na lesní rohy, jejíž tradici v Čechách založil hrabě Špork tím, že své dva poddané - Václava Svídu a Petra Rohlíka - poslal do Francie, aby se tam naučili hrát na tento nástroj. Od roku 2003 se v zámeckém areálu koná vždy v posledním týdnu srpna festival barokního divadla, opery a hudby Theatrum Kuks.

Rodná světnička Bohuslava Martinů (Tylova 114,Polička, více ZDE). Bohuslav Martinů se narodil ve věžní místnosti kostela sv. Jakuba ve východočeské Poličce jako syn pověžného, který zde kromě zvonění také provozoval ševcovskou živnost. Skromná světnice se nachází v horní části věže a stoupá se k ní točitým schodištěm. Nyní je zde zřízen památník s původním a dobovým nábytkem. Martinů vstřebal ve svém dětství zvláštní akustickou zkušenost z věže nad městem, kam doléhal ze všech stran s ozvěnou zvuk zvonů a ruchů z ulice, což se prý projevilo v jeho hudební představivosti. K městu měl skladatel po celý život dobrý vztah – Polička jej totiž jako nadaného studenta vybavila stipendiem, aby mohl studovat hudbu. Vždy se tam rád vracel a jsou tam pochovány i jeho ostatky. V městském muzeu je vedle pražského Institutu Bohuslava Martinů druhé nevýznamnější centrum dokumentace života a díla Bohuslava Martinů a expozice ohlasů na jeho dílo ve výtvarném umění. V Poličce se konají na skladatelovu počest vzpomínkové festivaly, v současné době je to květnový Martinů Fest. Bohuslav Martinů prožil své hlavní tvůrčí období v zahraničí, ale jeho dílo je úzce spojeno s rodnou zemí a zejména s Českomoravskou vysočinou, na jejímž okraji leží Polička. Zde mělo v roce 1956 premiéru jedno z nejkrásnějších děl Bohuslava Martinů, komorní kantáta Otvírání studánek na slova Miroslava Bureše, vycházející ze zdejších lidových tradic. K životu Martinů se váže ještě jedno místo na Vysočině, kde rád pobýval - Tři studně u Nového města na Moravě. Nacházel se tam letní domek Václava Kaprála, brněnského skladatele a dirigenta. Martinů u Kaprálových několikrát pobýval a komponoval. Zejména se sblížil s jejich dcerou, Vítězslavou Kaprálovou (1915-1940), nadějnou českou skladatelkou, která bohužel zemřela mladá. 

Hukvaldy - Památník Leoše Janáčka (více ZDE). Pod zříceninou mohutného hradu leží obec Hukvaldy, kde se 3. 7. 1854 narodil Leoš Janáček jako devátý ze třinácti potomků zdejšího učitele Jiřího. Leošovo chudé a prosté mládí proběhlo v ubohé školní budově, ve vsi chudých tkalců, ale uprostřed velebné přírody a v inspirujícím světě tatínkova muzicírování na kůrech hukvaldského a rychaltického kostelíka. Janáčka zde připomíná stálá expozice v někdejší škole a od roku 1948 letní festival Janáčkovy Hukvaldy, jehož návštěvníky vítá socha Lišky Bystroušky. V blízké severomoravské metropoli Ostravě se od roku 1976 každoročně koná festival Janáčkův máj s muzikologickou konferencí Janáčkiana, Janáčkovo jméno nese zdejší filharmonie a od roku 1996 též konzervatoř. Zcela zachovalou brněnskou Janáčkovu pracovnu v domku na zahradě někdejší Varhanické školy spravuje Moravské zemské muzeum.

Kroměříž. Sídelní město moravských arcibiskupů Kroměříž je pro svou výstavnost a bohaté kulturní tradice obrazně nazýváno moravskými či hanáckými Aténami. Nejstarší zmínky o zdejší hudbě z poloviny 13. století jsou spojeny s kostelem sv. Mořice, při němž průběhu staletí vznikala biskupská kapela. Koncem 16. století ji vedl Jacob Handl Gallus, skladatel, ač slovinského původu působil hlavně v Praze a v Kroměříži, kde vytvořil řadu děl. Významné bylo také působení Pavla Josefa Vejvanovského, původně trubače, který po zpustošení Kroměříže Švédy v roce 1643 obnovil kapelu. Je o ní známo, že hrála i na masopustních bálech, pořádaných biskupem pro šlechtu. Hudební nástroje, kterých měla kapela kolem 60, se nedochovaly, ale sbírka hudebnin s více než 1000 skladbami ano. Jejím těžištěm jsou církevní skladby včetně chrámových sonát od hudebníků, činných na dvoře Leopolda I. Z významných domácích skladatelů jsou zastoupeni Heinrich Ignác Biber, Adam Michna z Otradovic a 130 skladbami Vejvanovský.

Český Krumlov (Zámek 59, Český Krumlov) Původní hrad jihočeských velmožů Rožmberků z poloviny 13 století byl koncem 16. století přestavěn na renesanční zámek. V té době byl již Český Krumlov významným hudebním střediskem. V inventáři Rožmberské kapely, kterou založil Vilém z Rožmberka 1552, bylo zapsáno na 200 nástrojů. Její slávu oživuje současný stejnojmenný pražský soubor. Nynější českokrumlovská sbírka 161 hudebních nástrojů je sice cenná, ale její nejstarší exempláře jsou až ze sklonku 17. století. Proslulé je barokní divadlo, v němž se zachovala nejen původní architektura z 60. let 18. století, ale i výtvarná výzdoba, technika a rekvizity. Od roku 1992 o něj pečuje Nadace barokního divadla Zámku Český Krumlov, která mj. doplnila elektrické osvětlení dokonale imitující planoucí voskové svíce. K tomu viz: Němcová, Gabriela: Hudba na českokrumlovském panství aneb Tajemství zámeckého depozitáře, in Opus musicum,

Kaliště u Humpolce - rodný dům Gustava Mahlera. Dům Gustava Mahlera, Znojemská 4, 586 01 Jihlava
V Kališti, v prostém venkovském domě, se 7. července 1860 narodil skladatel a dirigent Gustav Mahler, známý dnes zejména svými symfoniemi a písňovými cykly. Po dvou a půl měsících (22. 10. 1860) se otec Bernard a matka Marie s malým Gustavem usadili v Jihlavě ve Znojemské ulici, kde si Gustavův otec zřídil obchod. Roku 1875 mladý Gustav Mahler odešel studovat na vídeňskou konzervatoř, domů se vracel jen zřídka a po smrti rodičů v roce 1889 dům prodal. Necítil se být Čechem, ale udržoval styky se svým rodištěm, za svého působení v hamburské opeře se sblížil s Josefem Bohuslavem Foersterem a jeho manželkou, pěvkyní Bertou Lautererovou Foersterovou a dirigoval opery Bedřicha Smetany v evropských městech i v New Yorku. Společnost Gustava Mahlera, navazující na aktivitu velkého mahlerovského dirigenta, dlouholetého šéfa České filharmonie Václava Neumanna, obnovila rodný dům Gustava Mahlera. Od roku 2002 zde pořádá tvůrčí skladatelské dílny a setkání obdivovatelů hudby Gustava Mahlera v rámci každoročního zářijového mahlerovského festivalu, jehož hlavním dějištěm je Jihlava. Zde, v domě, kde Gustav Mahler prožil své dětství, byla v minulém roce (15. 9. 2006) otevřena stálá expozice "Mladý Gustav Mahler a Jihlava". Celkový pohled na život a dílo Gustava Mahlera s možností poslechu jeho hudby poskytuje expozice v humpoleckém muzeu.

Kromě těchto míst, kde lze navštívit veřejné památníky a muzea je celá řada dalších míst spojených s dějinami české hudby. Jsou to například Citoliby, kde šlechtický rod Pachtů v 18. století pěstoval hudbu a kolem jejichž dvora působila silná skupina skladatelů (Karel Blažej Kopřiva a další), označovaných někdy jako „citolibští mistři“. Více o tom ví skladatel a muikolog Zdeněk Šesták, který se jejich odkazem zabývá. Dalšími takovými místy jsou Teplice, kde pobýval Beethoven, Chopin a Liszt, Čáslav – rodiště J.L.Dusíka, Jindřichův Hradec – působiště našeho nejvýznamnějšího skladatele raného baroka Adama Michny z Otradovic, Třeboň – kam Petr Vok z Rožmberka přestěhoval z Českého Krumlova rožmberskou kapelu, Rožmitál pod Třemšínem - působiště J.J. Ryby a další. Nejlepším průvodcem po hudebním místopisu České republiky je kniha Ludmily Vrkočové Domovem hudby, kde se dozvíme o hudební historii všech českých měst, městeček, hradů a zámků.

Literatura:

Dějiny české hudební kultury 1890-1945, Praha : Academia, 1972-1981
T.Volek, S, Jareš – Dějiny české hudby v obrazech Supraphon, 1977
Hudba v českých dějinách, Černý Kouba, Lébl, Praha : Supraphon, 1989
Československá vlastivěda, Vlastivěda – Hudba, Praha : Orbis, 1971
Československá vlastivěda ,Vlastivěda - Lidová kulutra, Praha : Orbis, 1968
Gracian Černušák: Dějiny evropské hudby, Praha : Panton, 1974
Jaroslav Smolka: Dějiny hudby, Brno ; Praha : Togga, ČHF, 2001
Hudební věda I, II, III. Lébl, Poledňák a kol., Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1988
Lidová kultura. Národopisná encykolopedie Čech moravy a Slezska, III svazky, MF 2007
Šesták, Zdeněk: Musica antiqua Citolibensis, Hudební rozhledy. Roč. 57, č. 9 (2004)
Nahrávky: Antologie české hudby na CD, Divadelní ústav, 2004, www.musica.cz/antologie