Kulturně historické dědictví v péči místních komunit

Dana Zajoncová

Pojem kulturně historické dědictví je v českém prostředí nejčastěji spojován se zápisem našich nejvýznamnějších národních památek na seznam UNESCO. Anglosaské pojetí termínu dědictví ve smyslu „heritage“ zahrnuje kulturu i přírodu. Památky vnímá komplexně v kontextu krajiny, v níž se utvářely. Krajina je přitom místem společné paměti. Kromě světově uznávaných kulturně, historicky a přírodně významných míst, existují významná místa i v rámci menších územních celků – na úrovni regionu, města, vesnice. Nejsou tak atraktivní jako místa uvedená na světově známém seznamu, ale jsou důležitá proto, že si jich cení obyvatelé žijící v jejich okolí./1

Místo lze charakterizovat jako konkrétně vymezený prostor v krajině, který svou velikostí odpovídá lidským rozměrům. Je lehce dostupné pěší chůzí, případně veřejným dopravním prostředkem. Leží „od nás“ na dohled, známe ho. Existují naše tajná oblíbená místa, ale také veřejná místa. Jestliže chybějí ta první, neexistuje pocit sounáležitosti s krajinou, pokud ta druhá, vytrácí se pocit sounáležitosti mezi lidmi./2 Pocit sounáležitosti k něčemu vytváří vztah, který se prohlubuje naší starostlivostí, péčí a aktivitou ve vztahu k místu. Konkrétní místa jsou cílem našich pozitivních i negativních zásahů. Někdy se staráme a přejeme si mít to kolem sebe co nejpěknější. Těší nás truhlíky v oknech a rozčiluje hluk od silnice. V létě chválíme rozkvetlé zahrádky, v zimě sypeme ptáčkům, kteří se ozývají z křoví při okraji chodníku. Dotýká se nás, že v ulici ořezali kaštany, kaplička že je oprýskaná, autobusová zastávka rozbitá, v parku někdo poházel odpadky. Zraňují nás nápadné změny. Nový hypermarket místo pole obilí, lán kukuřice namísto malých políček dělených trnkovou mezí. Místa vtiskují identitu větším celkům vesnice, města, krajiny.

Místní dědictví jako veřejné téma není ničím novým. Objevuje se po celou dobu existence občanské společnosti, ať už v ryze praktických souvislostech jeho každodenního užívání a udržování, v diskusích nad jeho minulostí a budoucností či v teoretičtějších úvahách nad jeho smyslem.

V tomto článku bych se chtěla zabývat historickými podobami lidského vztahu k místu tak, jak jej pro české země můžeme sledovat na základě analýzy novodobých historických pramenů. Konkrétně představím dobrovolné organizace, jimž byla péče o blízká místa obsahovou náplní. Kulturně historické dědictví v péči místních komunit V české historii figurují pod označením okrašlovací spolky. Na základě dokumentů z jejich vlastní rodukce přiblížím charakter činnosti a způsob práce, jakými se k místům tato dobrovolná uskupení vztahovala, a odvodím i teoretické zázemí, na kterém stavěla. Naznačím dějinné pozadí vzniku okrašlovacích spolků dané politickou a hospodářskou situací, postupně se budu věnovat jednotlivým pojmům z jejich klasického slovníku. Spojení ochrana domoviny, péče o památky a krajinný ráz označují nástroje, které se konstituovaly během rozvíjení uvědomělého vztahu k místu.

Termíny jako místní dědictví, komunita a její udržitelný rozvoj či veřejná prostranství znovu ožila s obnovením české občanské společnosti po roce 1989. Tradice desetiletími přerušená a zapomenutá způsobila, že nebylo téměř na co navazovat. Bylo jednodušší využít žité inspirace zahraniční než polomrtvé zkušenosti domácí. Ve třetí části se tedy budu snažit naznačit paralely péče o místní dědictví v podobě, v jaké probíhají v současné době. Neopomenu zmínit ani netradiční přístup k místům, který okrašlování ze své podstaty odmítá.

Na závěr si dovolím upozornit alespoň na některé environmentální aspekty, které vztah k místu má. Závažnost ekologických problémů je dnes sice již víceméně veřejně přijímaná, ovšem spíše na úrovni teoretické shody než vnímání environmentální zátěže dané běžným lidským provozem. Vztah k místu je přitom velice konkrétní cestou, jak environmentální problémy promýšlet jak na osobní, tak na místní společenské úrovni.

Dějiny okrašlovacích spolků

Společenské pozadí

Vztah lokální komunity k místnímu kulturně historickému dědictví se jako veřejný zájem formuje od druhé poloviny 19. století v podobě okrašlovacích spolků. Historickou éru okrašlovacích spolků ohraničuje rok 1861, kdy byl založen první spolek v Kutné Hoře, a rok 1951, kdy byly spolky donuceny k zániku. Dalším určujícím mezníkem je založení Svazu českých spolků okrašlovacích v království českém roku 1904. V roce 1880 existovalo 28 českých okrašlovacích spolků, v době založení svazu jich bylo 237. Maximálního počtu 402 spolků bylo v českých městech dosaženo k roku 1913./3

Důvody vzniku okrašlovacích spolků odpovídají obecným okolnostem formování spolkové činnosti. Prakticky vychází ze sociálních norem a legislativních možností daného historického období. Vznikají mimo státní nařízení a úřední direkci tzv. zezdola z lidské potřeby „sdružovat se a sbližovat se s lidmi v různých ohledech blízkých k aktivnímu prožití volného času, zaměřenému na společností pozitivně hodnocené cíle“. /4 Vytvářejí prostor pro zájmovou činnost a volnočasové aktivity.

Uvolnění společenského života odráželo závažné politické změny rakouské monarchie 50. a 60. let 19. století. Oproti upjatým 50. létům, jež charakterizovalo nucené přerušení politického života a pozastavení vydávání tiskovin, se 60. léta začala rozvíjet v návaznosti na vydání Říjnového diplomu./5 Následná legislativní opatření již vznikala v součinnosti se zákonně shromážděnými zemskými sněmy nebo říšskou radou. Obnovení veřejného politického života se nejvýrazněji projevilo vydáváním tisku a obnovením přerušeného spolkového života./6

Další razantní změna vnitropolitické situace je vázána na jednání o rakousko-uherském vyrovnání. Kostrou reformní činnosti se staly ústavní zákony, jež se mimo jiné vyjadřovaly k právu spolkovému. Zákon z roku 1852 spolkový život paralyzoval nemožností zahájit činnost bez zvláštního povolení. Zákon č. 134 z 15. listopadu 1867 na rozdíl od dosavadní praxe automaticky připouštěl každý spolek, který nebyl úředně zakázán do čtyř dnů od jeho ohlášení. Zákon č. 135 povoloval veřejné průvody pod širým nebem, souhlasil i se shromažďováním občanů v uzavřených místnostech. Výčet občanských práv shromažďovacího, spolkového, petičního a svobody projevu shrnoval zákon č. 142/1867 ř. z. ze dne 21. prosince 1867.

Pro další působení spolků mělo nemalý význam také přiznání rovnoprávnosti všech národů monarchie s právem každého národa na ochranu a pěstování vlastního jazyka a národnosti. Citované zákony náležely k významné řadě zákonů tvořících komplex tzv. prosincové ústavy z roku 1867, na níž se zakládal nový politický systém konstituční monarchie. Z uvolněného prostoru spolkového života později vzešly politické strany./7

Proměny krajiny

Politický vývoj po roce 1867 vyvolal skutečný hospodářský rozmach. Stabilizace střední Evropy po prusko-francouzské válce se projevila doslova „zakladatelskou horečkou“./8 Lidská práce a přírodní síla vody a větru dosud využívané pro veškerou zemědělskou a hospodářskou činnost, byly postupně nahrazovány energií fosilních paliv uvolňovanou ze zemských hlubin. Kvalitativně to převrátilo ekonomickou základnu, jejímž symbolem se stal vysoce výkonný mobilní parní stroj nezávislý na klimatických podmínkách.

Rychlé a impozantní výsledky průmyslové revoluce zásadně změnily dosavadní sociální strukturu společnosti, včetně jejího přírodního a krajinného zázemí./9 Krajina byla ve stále masovější míře zaplavována projevy průmyslového rozvoje, zejména těžbou uhlí a hutnictvím železa, které se začalo využívat pro základy stavebních konstrukcí. Továrny a železniční doprava byly v krajině zřejmě těmi nejvýraznějšími zásahy.

Stoletími ustálená krajina si dosud udržovala podobu „malých parcel, kolem nichž byl na mezích a remízkách prostor pro keře a byliny. V polích stály vysoké stromové solitéry, vytvářející krajinné dominanty. Rozptýlená zeleň skýtala útočiště velkému množství zvířat. … zjev české krajiny … byl dán hustým osídlením, propojeným četnými komunikacemi – polními a lesními cestami. Podle nich byly vysázeny aleje a stromořadí.“/10 Tento popis se stal typickým obrazem české krajiny, přes jehož prizma hodnotíme reálnou krajinu dodnes.

Skutečná podoba krajiny se prolíná s představou ztvárněnou do výtvarných děl krajinářů od baroka až po 19. století. Nejoblíbenějším krajinným motivem je rozvolněná parková krajina se solitérními dřevinami. Krajina těchto proporcí je vnímána jako harmonická. V reálném prostředí svým uspořádáním i měřítkem odpovídá biotopu pastvin./11 Není to příroda bez vlivu člověka. Je založena na energetickém vkladu člověka, který vlastní fyzickou práci investoval do přeměny nehostinné přírody na obyvatelnou krajinu. Vyvážený vztah člověka a přírody byl dosažen jejich neustálým přetlačováním. Přeměna se však děla dlouhodobě a nezamýšleně. Doprovázela hospodářskou činnost nezbytnou pro existenci člověka, vznikla jako nezáměrný vedlejší produkt jeho zemědělské činnosti. V krajinné ekologii bývá označována jako sekundární homeostáza.

Ochrana domoviny

Ačkoliv dnes běžně užívaná spojení národní památka, národní kulturní památka či ochrana národního dědictví už nejsou chápána nacionálně, snaha vymezovat domácí vůči cizímu je z jejich podtextu stále citelná. Podobně označení domovina je konotováno s tendencemi upřednostňování vlastního národa. Spojení ochrana domoviny, v německém originále „Landschafts- und Heimatschutz“, poprvé užil Ernst Rudorff/12 v roce 1880. V článku „Über das Verhältnis des moderen legend zur Natur“ vybírá z děl německých básníků a hudebníků, kteří v přírodě hledali uměleckou inspiraci. Po vzoru romantiků Rudorff vyzdvihuje spojení přírody a národa a považuje ho za posvátné. V duchu obrozeneckých národnostních úvah zdůrazňuje výlučný německý národní cit pro přírodu./13 Název jeho přednášky „Ochrana krajinné přírody a historických památek Německa“, kterou pronesl v roce 1892 k všeněmeckému spolku, přibližuje význam jeho myšlenek pro rozvoj hnutí ochrany domoviny. Ochrana domoviny jako společenský cíl je produktem období formování moderních evropských států. Časově se shoduje s obdobím doznívajícího národního obrození. Literární teoretik Vladimír Macura téma národního obrození představuje v rovině představy, dokonce snu. Tato symbolická rovina má váhu zvláště v počátečním období národního uvědomování. Zachycuje české země v období touhy a „vzepětí po něčem, co není samozřejmé, bezprostředně dané, co je sice krásné ‚na pohled‘, ale přitom nemůže být spatřeno, co je krajinou touhy a stesku, krajinou nedosažitelného ideálu“./14 V první třetině 19. století byly Čechy v literárních textech přirovnávány ke „ztracenému ráji“, „vzdálené a nedosažitelné otčině“, „nadpozemskému ráji všech krás“./15

Česká společnost poslední třetiny 19. století svou identitu nevymezuje již tak ostře. Prosincová ústava z roku 1867 v jednom výčtu shrnuje národnostní a občanské svobody, které určují podmínky dalšího společenského rozvoje. Spolková činnost, jako jeden z nejvýraznějších projevů vznikající občanské angažovanosti, se formuje na pozadí těchto uznaných svobod.

Praktická činnost okrašlovacích spolků i myšlenkové úvahy s tím spojené jsou přitom ovlivňovány faktory dvojího druhu. Především krajinou v jejích reálných proporcích daných mírou lidských zásahů do přírody. Ochrana domoviny se již nevztahuje ke krajině vlasteneckým sentimentem posunuté „do polohy ideologického projektu, posvátné vize, cíle, kterého má být teprve dosaženo, ale který je současně od počátku vnímán jako nedosažitelný“./16 Zaměřuje se značně prakticky na udržování, péči a starostlivost o českou krajinu, domácí prostředí.

Pro tyto účely vznikají nejprve návodné příručky, posléze i teoretická pojednání. Některé z nich naznačují, jak byl pojem domoviny chápán v národnostním smyslu. Dobová sdělení spíše než rivalitou zavání překvapivou ochotou přijmout německé příklady za vzor. Expanzní snaha proniknout s českou kulturou a jazykem do oblastí s převážně německým vlivem se zdá být minulostí. Např. z pramene z roku 1911 je patrná snaha o nápodobu či vyrovnání se německému ideálu pečlivosti, čistoty a ohledu k okolnímu prostředí. Starosta Svazu českých spolků pro okrašlování a ochranu domoviny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku Jan Urban Jarník se neostýchá vyzdvihnout přístup německých obyvatel českých zemí jako vzor hodný následování: „V krajinách Němci obydlených jest jinak. A jest smutno viděti, že tato neláska a nepochopení pro význam stromů se jeví u nás často právě v krajích obývaných Čechy, kdežto naši krajané druhé národnosti si vedou ve věci té jinak a správněji. Což není to krvavá satira, musí-li přítel stromoví, Čech, chtěje přiměti starostu českého místa na rozhraní národnostním k tomu, by se přičinil o vysázení stromoví na pustých a holých pozemcích obecních, užiti tohoto drastického výroku: ‚Hleďte, pane starosto, zde není třeba označení, kde končí katastr obce vaší a kde začíná katastr sousední obce německé. Stačí všimnouti si, kde jsou místa pečlivě osázena stromovím ať v podobě stromořadí, ať v podobě souvislých sadů: tj. katastr osady německé, kdežto ta poušť, ta nedbalost, ta neláska ku stromoví jest karakteristickou známkou obce vaší.‘“/17 V úryvku zaznívají slova obdivu k ohleduplnosti německých sousedů. Vlastenectví se projevuje spíše soutěživě ve snaze kulturně se německé oblasti vyrovnat, Němci jsou zváni „krajany druhé národnosti“. Z prostudovaných pramenů nevyplývá oproti očekáváním žádný náznak ostychu ze skutečnosti, že inspirace byla převzata z německé strany. Také v článcích, recenzních zprávách a příkladech dobré praxe pravidelně publikovaných ve svazovém periodiku Krása našeho domova lze najít množství odkazů na německy psanou literaturu i zkušenosti německých spolků. Naznačený paradox nejvýrazněji vystupuje v samotném faktu, že celý koncept byl převzat z Pruska, tj. etnicky německé oblasti./18

Jedno z možných vysvětlení lze hledat v základním motivu vedoucím k ochranné, resp. okrašlovací aktivitě. Hlavní spouštěcí mechanismus se odvíjel mimo národnostní rovinu, vězel v pocitu neladu vnímaném v krajině. První propagátor ochrany domoviny Ernst Rudorff působil v Berlíně, centru Pruska. Myšlenky, z nichž postupně uzrávala spolková činnost pro ochranu domoviny, vycházely z jeho zkušenosti pobytu v krajině, k níž měl citovou vazbu. Nevzpomínal na okolí Berlína, nýbrž na oblast Weserberglande a Lauenstein ležící jihovýchodně od Hannoveru mezi řekami Leine a Weserou. Na místa, kde opakovaně prožíval letní prázdniny. Pozoroval, jak scelování zemědělské půdy ničí přirozenou lákavost krajiny. Nepříjemný rozpor mezi svými vzpomínkami a reálnou situací řešil vlastní aktivitou. Začal plánovat vysazování nových keřů a stromů. Praktickou ochranu domoviny posléze financoval z vlastních prostředků. Desetiletí ještě trvalo, než začal být jeho příklad napodobován v podobě spolkové činnosti./19 V roce 1904 se Rudorffova snaha projevila založením německého svazu pro ochranu domoviny „Deutscher Bund Heimatschutz“./20 V témže roce je v Praze založena česká obdoba, Svaz českých spolků okrašlovacích v království českém. V roce 1909 byla hlavní náplň Svazu posílena o tzv. ochranu domoviny, což se formálně projevilo změnou názvu na Svaz českých spolků pro okrašlování a ochranu domoviny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku./21 Svaz měl mít podobně jako v Prusku i v Čechách celozemskou působnost./22

Péče o památky

Koncept ochrany domoviny v praxi i teorii blízce souvisel s ochranou památek. Památkami byly myšleny movité i nemovité předměty či jejich soubory disponující historickou, uměleckou nebo přírodní hodnotou. Až do poloviny 20. století se památkou označují nejen umělecké artefakty a historické objekty, nýbrž i přírodní výtvory. Přírodní památkou byly myšleny „zvláště charakteristické útvary domácí přírody, v prvé řadě ty, které nacházejí se dosud na původním místě, ať již jde o části krajiny či zbytky světa živočišného neb rostlinného.“/23 Sousloví přírodní památka je překladem německého „Naturdenkmal“, jež v doslovném, poněkud archaickém znění „přírodní památník“ výrazně upomíná na minulost. Jak vysvětluje germanista Gerhard Schulz, důraz na dějinný charakter přírody byl odvozen z historického myšlení osvícenství. Přírodními památkami byly podle dobové definice prvky v přírodě, které zejména svou velikostí a stářím upomínaly na přírodní děje proběhlé v dávné minulosti. Typickými příklady byly mohutné skály, staré stromy, případně jejich kombinace./24 Termínem „monuments de la nature“ svůj obdiv k obrovským stromům poprvé vyjádřil Alexander von Humboldt při své badatelské cestě do Jižní Ameriky na samém počátku 19. století. Cestovatel Schweinfurt označil přírodní památkou obrovský balvan, který objevil při cestách Afrikou. Samotná definice pochází ze spisu „Die Gefährdung der Naturdenkmäler und Vorschläge zu ihrer Erhaltung,“ který v roce 1904 vydal Hugo Conwentz./25

Historická hodnota památek byla doceněna v souvislosti s odmítnutím slohového purismu. V polovině 19. století se památková péče profilovala v boji proti dogmatu o čistotě památek. Evropské památky byly zbavovány důkazů svého vývoje ve snaze rekonstruovat památku do původní slohové čistoty. Dosavadní uvažování i praktickou péči o památky shrnuje v roce 1903 Alois Riegl. V publikaci Moderní kult památek – jeho podstata a vývoj (Der moderne Denkmalkultus. Sein Wesen und Entstehung) odmítl normativní hodnocení a puristické restaurování památek. Předložil výklad historického vývoje památkové péče, na jehož základě zformuloval soubor hodnot moderní památkové péče./26 V souvislosti s minulostí rozlišuje v památkové péči hodnotu historickou a hodnotu stáří. Na rozdíl od hodnoty historické, která se váže pouze ke stavu památky v momentě jejího vzniku, vyzdvihuje hodnotu stáří. Hodnota stáří neboli dějinnosti vzniká uvědoměním minulosti a pomíjivosti.

O dva roky později se Riegl v díle Nové směry v památkové péči (Neue Strömungen in der Denkmalpflege) vypořádává také s národnostní hodnotovou argumentací pro ochranu památek. Ostře kritizuje myšlenky německého historika umění Georga Dehia, který památky chápe výrazně nacionálně v identifikaci s němectvím: „Památku chráníme jako část národního bytí.“/27 Pro osvětlení hlubších motivů „kultu památek“ Riegl vybírá kauzu bourání měšťanských domů v rakouském městečku Weißenkirchen. K odstranění domů zde došlo kvůli plánu výstavby železnice, která podle Rieglova líčení „vyvolala upřímný zármutek některých příznivců památek“./28 Zkoumá, proč takové ztráty litujeme. V souladu s tezemi Moderního kultu památek jako rozhodující označuje hodnotu stáří. Stavba se stává opečovávanou památkou proto, že s sebou nese informaci o vlastní historii. Upamatovává na vývoj, kterým člověk a jeho výtvory prošli v čase, na „to, co je ‚staré‘ samo o sobě, co je nesoučasné, co je svědectví tvorby dřívějších lidských generací, jejichž potomky jsme my sami“./29
Jako korunního argumentu využívá příkladu památek přírodních, na nichž zakládá i kritiku Dehia. Uvědomuje si, že také v jádru ochrany přírodních prvků by mohl stát národnostní motiv. Uvádí případ vesnické lípy chráněné proto, že ji vysadili naši předkové. Takové zdůvodnění podle něj ovšem neplatí při ochraně stromu nebo skály v lese: „Proč ale potom cítíme jako zločin vztáhnout na ně ruku, pokácet strom, odstřelit skálu, a tak je jakoby připravit o život? Proč se domáháme také pro tyto přírodní výtvory práva, podle kterého by směly dožít jakoby nerušeně? Také v nich cítíme svědectví minulého bytí, života a tvoření, ale pochopitelně nikoli bytí národa a také ne bytí lidstva, jak tomu obecně bylo na dříve popsaném stupni vývoje, nýbrž bytí přírody.“/30 Tento bod lidského ohledu k přírodě nazývá Riegl vrcholným stupněm altruismu, k jakému může společnost dospět.

Úsilí chránit památky je podle Riegla stejného druhu jako ochrana zvířat: „Pro obojí je rozhodující přání vyhnout se něčemu, co zraňuje naše subjektivní cítění, tedy nejen náš kolektivní cit pro lidskou důstojnost a již vůbec ne jen cit pro národní důstojnost. Pociťujeme čistě osobní zármutek, že staré domy ve Weißenkirchenu mají padnout./31 Riegl tento jev vysvětluje poukazem na individuálnost vývoje. Na člověka působí jedinečnost dochovaných historických staveb, uměleckých památek nebo přírodních prvků jako neopakovatelný příběh blíže neurčené osobní historie. Individuální životní příběh je chápán jako projev na člověku nezávislého dění. Zavazuje k ochraně, byť člověk disponuje sílou památky tohoto vývoje, nikoliv však vývoj samotný, zničit./32

Krajinný ráz

Jako spojující článek přírody a člověka, doslova jejich přemostění, se profilovala ochrana rázu krajiny. Kategorie krajinného rázu byla u nás legislativně zakotvena až po roce 1989. Podle zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny je krajinný ráz dán zejména přírodní, kulturní a historickou charakteristikou určitého místa či krajinné oblasti. Tyto charakteristiky společně vytvářejí určitou soustavou znaků, díky které je možno tu kterou krajinu identifikovat.

V první čtvrtině 20. století, kdy se této kategorie začalo používat, se vycházelo z prostého pozorování. Rychlejší doprava, která se současně stala dostupnou široké populaci, umožnila projíždět krajinou i na dlouhé vzdálenosti a pozorovat její proměny. Jak ubíhala cesta, proměňoval se přirozený charakter krajiny a stávalo se zřejmé poznání, že každá krajina má svůj specifický ráz. Krajinnému charakteru podle dobových představ „ode dávna přizpůsobila se i duše obyvatel toho či onoho kraje, což vyjádřeno je v jeho díle, obytných staveních, užitkových stavbách, kostelech, hradech, božích mukách, ano i krajů, zvycích atd. Člověk a kraj splynuly spolu v jeden harmonický celek“./33 Pojem krajinného rázu odráží zkušenost, že různé typy krajin se pro člověka vyznačují různým působením. Jednotlivé krajové oblasti ani zcela konkrétně vymezená místa přitom nejsou charakterizována pouze přírodními podmínkami. Reflektují lokální kultury a jejich tradiční způsob života, hospodářství a zábavy. Krajová specifičnost propojuje přírodní krajinu s životním způsobem jejích obyvatel, který se staletími vylaďoval do víceméně rovnovážného stavu. Navenek je vyjádřena v krajových stavbách, nářečích a širokém spektru s tím souvisejících zvyků, které se při vzájemném srovnávání jednotlivých oblastí liší.

Nešlo ovšem přehlédnout, že pozorovaná krajina se proměnila také s časem, a to nevratně. Pod vlivem ekonomického rozvoje se pojem krajinného rázu ustavil jako problém. Reagoval na snižování krajinné (a krajové) diverzity, tedy bohatosti a různorodosti krajinných forem a životních způsobů na ni vázaných: „Tu přichází XIX. století se svou všesvětovou civilisací, se svými budovami určenými pro celou Evropu, se svými technickými stavbami určenými čistě hmotařským účelům a je mu na příklad zcela lhostejno, postaví-li třebas nádraží jedné a téže šablony po celé železniční trati, ať probíhá nížinou, pahorkatinou či vysočinou, ať vede krajem lesnatým či bezlesým. Jedna taková stavba jako nádraží, elektrárna, továrna atd. zničí úplně harmonický celek krajiny a je s to úplně ho roztříštiti.“/34
Od druhé poloviny 19. století se profilovaly dva obory vycházející ze starostlivosti o lidské životní prostředí. Na proměny tradičně malebné krajiny reagovala jak ochrana přírody, tak památková péče. Max Dvořák v roce 1916 v úvodu ke Katechismu památkové péče (Katechismus der Denkmalpflege) líčí narušení rázu malého města. Výstižně popisuje změny, které se na dosud harmonickém propojení kulturních a přírodních prvků projevily nepříznivě:

„… Kdo navštívil městečko N. před třiceti lety, mohl se nemálo potěšit půvabným obrazem starého krásného místa. … Od kostela se šlo spletí starých, malých domků, které nechávaly vysoký kostel čnít o to impozantněji, na přívětivé náměstí, kde bylo možno obdivovat důstojnou radnici ze 17. století s milou cibulovou bání. Doširoka rozkročené solidní měšťanské domy bez falešného a nadbytečného dekoru, a přece půvabné, všechny s podloubím a nepřevýšené, působily tak, že – skromně se podřídivše celkovému obrazu náměstí – ve své uzavřené jednotě musely vyvolat přes různou dobu v každém citlivém člověku vůbec podobné pocity pochopení, jako útulné prostory starého rodinného domu. Městečko bylo obehnáno polorozpadlými a popínavými rostlinami porostlými hradbami, na nichž obíhala pohodlná, pohledově tak pestrá promenáda; hradby byly prolomeny čtyřmi městskými branami a skýtaly svrchovaně malebné pohledy. … Dnes by návštěvník, který zde byl před třiceti lety, městečko sotva poznal. Starý farní kostel byl „restaurován“. Barokní věž byla snesena a nahrazena novou pseudogotickou, která se hodí do obrazu města jako strašák do růžové zahrady. … Ještě mnohem horší však byly škody natropené v sousedství kostela. Staré domy byly srovnány se zemí a nahrazeny takzvaným parkem, v němž pozvolna vadlo několik zakrslých keřů. V tomto prostředí vypadal dříve tak impozantní chrám nudně a zakrněle. … Znamenitá stará radnice byla demolována, udělala místo novostavbě, která vypadá jako něco mezi kasárnami a výstavním pavilonem. Útulné měšťanské domy musely ustoupit ohavným domům nájemním a obchodním, provedeným nepoctivě z laciného materiálu a podle vzorníků bez nejmenší stopy uměleckého citu. Městské brány byly odstraněny pod záminkou, že překáží zatím neexistující dopravě, městské hradby byly strženy, aby se město mohlo jednou – snad za sto let – rozrůstat. Zůstalo jen málo z někdejší krásy městečka, aniž by byla vytvořena nějaká umělecká náhrada. …“/35

Ač se úryvek týká pouze městského prostředí, dobře ilustruje aspekt společný jak pro památkovou péči, tak pro ochranu domoviny. Obě se nesouhlasně, ba aktivně stavěly proti změnám vnímaným nepříznivě. Degradovaly krajinné linky nezáměrně sladěné předchozím společným vývojem přírody a člověka.
Svou roli přitom hrálo také lidské vnímání a způsob, jakým krajinu čteme. Při cestách nebo pobytu v krajině většinou vnímáme krajinu jako obraz nebo scénu, která na nás vizuálně působí. Tomu odpovídají i cizojazyčné ekvivalenty pro krajinný ráz, německý termín „Landschaftsbild“ a anglické spojení „Landscape Scene“. Pojem krajinného rázu v prvé řadě reflektuje fakt, že krajina na pozorovatele vizuálně působí, a vzbuzuje tak v něm určitý dojem. A vyvolaný pocit se mění s krajinou. „Ne pouze hodnota stáří, ale také požitek, který získáváme při vnímání památek v krajině, místním obraze a ve vzpomínkách, bez ohledu, zda jde o vesnickou kapli, ruinu, staré městečko či katedrálu, knížecí palác nebo muzeum s bohatými sbírkami…“/36 řadí krajinný ráz mezi estetické kategorie. S pomocí nástroje krajinného rázu nejenže dokážeme vnímat lokální odlišnosti a zvláštnosti, kterými se ta která krajina vyznačuje./37 Krajinný ráz je kategorií intuitivně rozpoznatelnou na základě osobního kontaktu a vlastního pozorování, bez znalosti vědecké definice. Krajina podobně jako obraz působí emocionálně souladem prostorových forem, tvarů a barev jednotlivých prvků, ale i zvuků a vůní./38 Obraz – krajina působí libost, jaká překračuje běžné zážitky lidského života a člověka odpoutává od materiálních starostí všedního dne. Tento postřeh vedl Maxe Dvořáka k docenění estetického působení památek a projevil se u něj také odmítnutím moderních technických staveb./39 Jmenovitě továrny, železnice a říční regulace považoval za ničitele „krásy starých sídel“./40 Také odborníci na ochranu domoviny např. právě Jan Svatopluk Procházka chápali nelad pozorovaný v krajině jako „esthetické pochybení“. Věřili, a v tom byl také smysl snahy veřejně působit prostřednictvím okrašlovacích spolků, že nastalou disharmonii je možné napravit.

„Co značí okrašlovati?“

Okrašlovací spolky vznikaly převážně na malých městech. V druhé polovině 19. století jim šlo zejména o udržování čistého prostředí malých měst a jejich vylepšení ozeleněním./41 Sílící nespokojenost s „obrazem kraje“/42 dostala své vyjádření krajinného rázu, důležité kategorii ochrany domoviny. Ačkoliv ne vždy se názory a praxe ochrany domoviny a památkové péče shodovaly, přinejmenším motiv k činnosti měly shodný. Programovým úkolem ochrany domoviny podobně jako památkové péče bylo působit preventivně a již nastalou disharmonii napravit. Okrašlovací spolky se v tomto směru staly prostředníkem mezi odborníky a veřejností s ambicí zvyšovat „estetický smysl obyvatel“. Úsilí „okrašlovati“ čili „činiti něco krásným, vkusným“/43 se odvíjelo ve dvou rovinách. V širším smyslu na úrovni krajiny jako lokálně pojatého životního prostředí, v němž se vývoj přírody snoubí s historií člověka. Též ale v prostředí obklopujícím člověka bezprostředně při jeho práci, společenském i soukromém životě. Tedy v úzce vymezeném domově.

Inspirací se stali dva autoři, kteří ve snaze po zušlechtění individuálního života hledali cesty, jak široké veřejnosti zpřístupňovat umění a jak v ní rozvíjet vlastní tvořivost. Spisovatel a kritik John Ruskin /44 se přes své vysoké akademické vzdělání snažil šířit umělecké cítění i v nižších společenských vrstvách. Inicioval založení dílen v chudých čtvrtích Manchesteru, v nichž se staré použité věci určené k vyhození znovu zpracovávaly na vkusné umělecké předměty, finančně dostupné pro nejširší obyvatelstvo. Německý pedagog a estetik Alfred Lichtwark se snažil zprostředkovat umění laické veřejnosti bez hlubšího vzdělání. Pořádal výklady uměleckých děl, a to i pro mládež od 12 let./45 Poskytl odbornou i organizační záštitu lokálním „diletantským“ výstavám pořádaným od roku 1893 Společností přátel umění v Hamburku. Byl na nich vystavován široký sortiment domácích výrobků hamburských samouků jako kresby a keramická dílka, výšivky, rukodělné výrobky z kůže, bytové doplňky ze dřeva nebo květinové dekorace.

Šíření návodů a praktických ukázek pro vytvoření krásnějšího prostředí se stalo obsahovou náplní okrašlovacích spolků. Okrašlovat znamenalo uspořádat něco tak, aby to vzbuzovalo pocit libosti. Dobové okrašlovací heslo doporučovalo, aby se začínalo v prostředí vlastního domova: „Květina na stole a za oknem dodá bytu hned veselosti a přívětivost“./46 Rostliny vůbec byly oblíbeným tématem. Péče o stromy a květiny, „nejkrásnější ozdoby přírody“, byla chápána jako bezprostřední cesta, jak vést především děti ke vztahu k přírodě. Pěstování květin v truhlíku, práce na zahradě a vysazování stromů sloužily jako názorné příklady. U každé školy byly zřizovány školní zahrady.

S návrhem zahrnout dětské zahradničení mezi pedagogické metody se svaz opakovaně obracel na c. k. okresní školní radu pražskou. Myšlenku dětského zahradničení v rámci svazu prosazovaly manželky významných svazových činovníků a učitelky, které v roce 1909 společně založily odbor Čechova květnice. Svaz pořádal kurzy pěstování květin, květinové slavnosti.

V roce 1906 ve svazové knihovně vyšla návodná publikace z pera jednatele Svazu Břetislava Jedličky Brodského Stromové a květinové slavnosti./47 Příručku Pěstování květin v domácnosti určenou pro dospělé sepsal ředitel pražských vinohradských sadů Leopold Batěk./48 Evropská zahrada byla výpravnou publikací s fotografiemi zahrad od konzervátora vídeňské Ústřední komise památkové péče Zdeňka Wirtha. Autorem publikace určené pro mládež Sázejme, pěstujme, chraňme stromy vydané v roce 1906 byl c. k. okresní školní inspektor a v letech 1907–1909 místostarosta svazu Vincenc Podhajský./49

S cílem prosazovat květinovou výzdobu doma i na veřejných prostranstvích uspořádal svaz několik drobných výstav. Při první výroční valné hromadě v Potštýně v roce 1905 uspořádal výstavku návrhů ptačích budek žáků profesora Kotěry. Na několika drobných výstavách byla prezentována zábradlí do zahrad a na balkóny./50 Při příležitosti výstavy pražské obchodní a živnostenské komory a s podporou městských rad Prahy a okolních měst nechal svaz v nákladu 100 tisíc výtisků připravit dvoustránkový leták s heslem „Zde by měly kvést růže“./51 Obvyklé byly agitační přednášky podněcující k péči o nejbližší okolí domů, čistotu ulic apod.

Společenskými událostmi za účasti žáků a rodičů i vedoucích představitelů místní školy a obce se zvláště na malých městech stávaly stromové slavnosti. Pořadatelem byla škola, připravené stromky děti zdobily stuhami a potom samy sázely. Při slavnostních výsadbách nechyběla hudba, řečník, zpěvy a deklamace, děti recitovaly básně. Svaz k těmto slavnostním příležitostem vydal výbor nejúspěšnějších řečnických projevů doplněných básněmi českých klasiků./52 V roce 1906 se stromové slavnosti konaly ve více než 500 českých obcích./53 Na rozdíl od slavnostního sázení stromů na počest významných rodinných událostí v panovnické rodině, měly stromové slavnosti zároveň apelovat na ochranu stromů./54

Svaz spolků okrašlovacích

Za účelem vytvořit společný prostor všem českým okrašlovacím spolkům v Českém království byl založen v roce 1904 jejich svaz. Podařilo se mu podnítit vznik 167 nových spolků. Po deseti letech existence svazu, k roku 1914, svaz sdružoval 373 okrašlovací spolky z celkového počtu 400 českých okrašlovacích spolků./55 Začaly vznikat první publikace přibližující základní myšlenky a poskytující náměty, rady a návody pro „přátele krásy a památek“./56 Poznatky získané odborným studiem i vlastní činností v nich prezentovali nejen zakladatelé a starostové svazu, ale i širší okruh odborníků. /57 Sympatie, příp. členství těchto osobností dovolovalo svazu fungovat jako metodické ústředí pro české spolky na celém českém území. Svaz na ně mohl delegovat došlé prosby a žádosti o pomoc, využíval je jako přednášející nebo průvodce při komentovaných vycházkách. Např. v roce 1900 vycházku do botanické zahrady c. k. české university v Praze na Slupi odborně vedli profesor Josef Velenovský a docent Karel Domin. Na valných hromadách svazu byly organizovány výlety do okolí./58
Svaz od počátku navázal spolupráci s podobně zaměřenými spolky. Spolky si vyměňovaly delegáty na schůzích a i navenek se vzájemně podporovaly. Nebylo ani výjimkou, že jednotliví odborníci byli členy hned několika organizací. Mezi organizace, s kterými probíhala nejživější spolupráce, patřili např. Český zemský svaz pro povznesení návštěvy cizinců v Čechách, Klub přírodovědecký v Praze, Klub českých turistů, Zalesňovací a okrašlovací spolek pro král. hlav. město Prahu a okolí, Česká botanická společnost, Svaz Osvětový, zahradnické spolky, Klub Za Starou Prahu, Spolek přátel starožitností, Svaz českých měst a další zájmová a odborná sdružení. Užší pracovní vztahy svaz navázal také s mnohými úřady, které do svých kompetencí zahrnovaly ochranu památek a přírody. Čilá korespondence probíhala zejména se zemským konservátorským úřadem v Praze v čele s vládním radou Lubošem Jeřábkem.

Břetislav Jedlička Brodský v rámci shrnutí prvních deseti let (1904–1914) působení svazu uvádí přehled jednání svazu zaměřených na ochranu kulturně historického dědictví./59 Od 13 zpráv vznesených na adresu svazu v roce 1909, vzrostla roční statistika k číslu 23 v roce 1914. Jedná se o svazové intervence u nejrůznějších úřadů. Také jednotlivé okrašlovací spolky z různých koutů Čech informují svazové ústředí o úředních jednáních. Jindy svaz žádají o radu nebo přímý zásah, případně informují o uskutečněných akcích. Impulsy přicházejí také od spřátelených spolků nebo hospodářských korporací, konkrétních odborníků (zvláště architektů) i dalších občanů („rolník J. K. Konopas ze Sudoměře žádá o radu, jak zabránit poškozování stromů při zavážení kalů na návsi“). Svaz i jednotlivé okrašlovací spolky se snaží problémy řešit u městských rad, obracejí se na okresní hejtmanství, intervenují u policejního ředitelství nebo přímo u soukromých majitelů (v případech ohrožených stromů). Často jde o protesty proti kácení a vandalství, zjm. ničení volně rostoucích rostlin,/60 anebo proti odchytu zpěvného ptactva („dotázán Okrašlovací spolek v Příbrami, zdali zpráva, že tamní hlídač sadový jest vycpavačem ptactva, zakládá se na pravdě“). Jsou organizovány i petice obyvatel („petice obyvatelů údolí Šáreckého o záchraně Šárky, úpravě cest apod.“)

Tematicky převažuje ochrana stromů, alejí, sadů nebo lesů proti kácení. Poměrně často se projevuje snaha o záchranu zřícenin („Okrašlovací spolek žádá pokyny k akci o zachování hradu Helfenburka“) a dalších historických památek (mlýnský náhon), proti bourání (vykácení lip a zboření staré kapličky ve Zbečně) nebo necitlivému stavebnímu zásahu. Několik případů lze charakterizovat jako snahu o druhovou ochranu rostlin (dva topoly na Žofínském ostrově). Zřetelně lze sledovat také estetické důvody ochranářských protestů a v té souvislosti jasnou identifikaci nebezpečí narušení krajinného rázu (protest proti postavení hamru v krajině kolem Nové Huti či proti „lámání kamene v okolí „Džbánu“, čímž jest romantický ráz Divoké Šárky nemálo ohrožen“ anebo „zřícenině hradu Tetína, které lámáním kamene hrozí zkáza“) nebo dalším zásahům z různých důvodů považovaných za nevkusné (vedení elektrické dráhy na Pražský hrad anebo „C. k. zem. konservátor žádá, aby Svaz zakročil proti stavbě záchodku v blízkosti Chodského hradu“).

Okrašlovací praxe jako inspirace pro Výchovu ke vztahu ke kulturně historickému dědictví

Ochrana přírody, památek a okrašlování domoviny se v období první republiky dostala až do školních osnov obecných a měšťanských škol. V oddílu mravní výchova ve školním řádu z července 1937 lze např. najít paragraf věnující se výchově dětí k ochraně přírody a pěstování „krasocitu“. Ustanovení vycházejí z uznání krajinné hodnoty, „zvláště pak veřejných sadů a kultur, užitečných zvířat a rostlin“ i kulturně historického dědictví („vzácné dědictví, ať jde o památky archeologické, stavitelské, staré knihy a listiny, památky lidových ručních prací a národních krojů, nábytek, nářadí, umělecké předměty atp., ať o památné stromy atd.“)/61. Škola má podporovat snahy o zkrášlení domova, včetně podpory samotných okrašlovacích spolků a vkusnější úpravy domácností i veřejných míst.
Mezi konkrétní pomůcky, které se doporučují k dosažení uvedených výchovných aspektů využívat, jsou zahrnuty zejména odborně zpracovaný obrazový doprovod a vysvětlující diagramy a mapy. Jako příklad lze uvést srovnávací obrazy a dokumentaci jednoho místa ve stavu před a po lidském zásahu. Jde o obrazy postihující přírodní procesy, poskytující praktické ukázky ničení i ochrany přírody v terénu./62 Za vhodné obrazové dokumenty se považují i výtvarná díla zachycující podobu krajiny na historických obrazech. Je přitom důležité, aby obraz vyzníval krásou a „ušlechtilou myšlenkou“, nikoliv pouze užitkem pro člověka./63

O výtvarné ztvárnění i exaktně pojatý záznam zpracovaný matematicky (jednoduché grafy, tabulky) nebo kartograficky (jednoduché mapy) se mohou pokusit přímo děti. Zpracované materiály by měly vypovídat o pozorováních, která děti podnikly společně v místě svého bydliště, okolí školy nebo širším regionu. Zmapování vybraného území může vyústit až v nápravný zásah nebo i trvalou péči o kulturně či přírodně zajímavé místo, které dosud stálo mimo obecný zájem. Školní třídy nebo celé školy mohou podnítit např. konzervaci starého stromu, jehož se mohou stát patrony./64

Současné možnosti péče o místní dědictví v environmentální perspektivě

Kulturní služby ekosystémů

Poslední vědecky podloženou zprávou shrnující současnou environmentální situaci je hodnocení ekosystémů k miléniu. Velký mezinárodní projekt Millennium Ecosystem Assessment byl realizován v letech 2001–2005 za účelem zhodnocení důsledků změn ekosystémů na lidský blahobyt./65 Zapojení nejrůznějších zájmových skupin z celého světa (vlády, vědecké instituce, firmy, nevládní organizace, domorodí obyvatelé) umožnilo sesbírat široké spektrum informací, které tak vypovídají o stavu Země na globální i lokální úrovni. Pro uvažování o kulturně historickém dědictví je významné, že hodnocení obsáhlo „úplnou škálu ekosystémů – od těch relativně nenarušených, jako jsou přirozené lesy, přes krajiny se smíšeným využitím, až k ekosystémům intenzivně spravovaným a pozměněným lidmi, jako je zemědělská půda a městské oblasti“./66 Základ kulturní krajiny, včetně nejsilněji urbanizovaných oblastí, vidí v přírodních ekosystémech. Navíc uznává, že kromě základních funkcí zásobovacích, regulačních a podpůrných /67 ekosystémy lidem poskytují také služby kulturní.
Kulturními službami jsou myšleny nehmotné užitky, jakých se lidem dostává z ekosystémů formou duchovního obohacení, kognitivního rozvoje, reflexe, rekreace a estetických prožitků. Hodnocení ekosystémů k miléniu upozorňuje zejména na to, že rozmanitost ekosystémů předurčuje rozmanitost kultur a typy jimi vytvořených znalostních systémů i mezilidských vztahů, které se v různých kulturách uplatňují./68 Ekosystémy chápe jako obsáhlý zdroj inspirací pro umění a architekturu, folklor i místní a národní symboliku.

Pozornost, jakou věnujeme výběru míst pro bydlení nebo trávení volného času, a starostlivost o zajímavá místa, parky nebo turistické stezky vychází podle zprávy ze zkušenosti, že ekosystémy nám pomáhají regenerovat naše síly, poskytují místo k odpočinku i estetickému vyladění./69 Přímo o hodnotách kulturního dědictví se ve zprávě k miléniu hovoří v souvislosti se snahou o zachování kulturní krajiny (historicky významných částí krajiny) nebo kulturně významných druhů živočichů a rostlin.

Zpráva přiznává povaze a stavu ekosystémů značný vliv na kulturní identity a společenské stability. Konstatuje výrazný nepoměr mezi stále rostoucím využíváním kulturních služeb a zhoršováním schopnosti ekosystémů přinášet kulturní užitek během posledního století./70 Podle zprávy tento stav těsně souvisí s naší zhoršující se schopností kulturní užitky plynoucí z ekosystémů uznávat a vážit si jich. V tomto smyslu zpráva vyznívá závažně a varuje před sociálním rozkladem a marginalizací společenství jako možnými důsledky rychle mizejících „kulturně ceněných ekosystémů a krajin“./71

V uvedené perspektivě není žádné místo na Zemi, které si dosud uchovalo jistý podíl přírody a kulturní tradice, nevýznamné, bezcenné nebo dokonce zbytečné. I kousky přírody uvnitř urbanizovaných celků, jako městská zeleň a parky, zahrádky a zelené dvorky, odlehčují jinak kompaktně zastavěnému celku lidských sídel. Většinou nesou stopu člověka, ať už v podobě historicky, umělecky nebo etnograficky významných prvků, nebo jen jako známku spontánní tvořivosti a vynalézavosti místních obyvatel. Taková místa svou atmosférou vytvářejí prostor pro prožitky, které se vymykají obvyklému běhu všedních dnů, přinášejí uvolnění a umožňují načerpání sil, kterých se v běžných starostech nedostává. Samozřejmě také naplňují ryze pragmatické ekosystémové regulační a podpůrné služby (zejména zachycování vody, čištění ovzduší, místo pro fotosyntézu). Svůj význam mají i mimo potřeby člověka. Jsou domovem synantropních rostlin a živočichů, kteří doprovázejí lidská sídla. Zejména v okrajových částech měst se mohou stát útočišti i pro volně žijící druhy.

Každé jednotlivé místo lze chápat jako součást širšího celku, ohleduplnost k němu se tedy projeví na úrovni ekosystému. Základní přístup může spočívat v tom, že pokud si vytvoříme vztah k místu, může nás to vést k zaujetí pro hlubší poznávání místa a starost o něj. Kromě výběru environmentálně příznivějších variant spotřebních prostředků je to zásadně také naše občanská angažovanost, kterou můžeme zmírňovat či usměrňovat dopady společenského tlaku na Zemi.

Využití metod komunitního rozvoje v péči o místní dědictví

Bohatá tradice okrašlovacích spolků dokazuje, že občanská společnost disponuje vědomostním a zkušenostním potenciálem, jak se o místní kulturně historické dědictví starat a jak k němu formovat vztah. Snažení okrašlovacích spolků může snad dnes působit naivně, nicméně se ukázalo jako úspěšný způsob spolupráce místní komunity při péči o místní dědictví. V současnosti se pro podnícení aktivit ve veřejném prostoru využívá propracovaná metodika zahrnující komunikační techniky a návody pro motivaci, kumulaci nápadů a rozvoj aktivní spolupráce, což ve svém důsledku podněcuje spoluodpovědnost za místo./72

Tradice dobrovolné komunitní péče o místo byla na desetiletí přerušena a téměř zapomenuta. Česká společnost neměla po roce 1989 téměř na co navazovat, naopak v zahraničí existovala ochota inspirovat a přímo pomoci zkušenostmi i finančními prostředky. Podrobný přehled jednotlivých metod komunitního rozvoje nabízí Nadace Partnerství./73 V letech 2003 a 2004 vydala ediční řadu publikací /74 ke společnému plánování a zkvalitňování veřejných prostranství, interpretaci místního dědictví a péči o krajinu prostřednictvím pozemkových spolků./75 Jednotlivé příručky vznikaly jako překlady původních zkušeností z anglosaského prostředí, byly ovšem doplněny o příklady realizované v českém prostředí od 90. let 20. století./76 V tématech, cílech, ale i realizačních nástrojích se zkušenostem převzatým ze západních demokracií blíží praxe historických okrašlovacích spolků. Shodují se v typech míst, jsou vedeny toutéž motivací i nadšením pro věc, projevují citlivost pro podobné místní detaily. Lze tedy konstatovat, že na příbuzných principech, z jakých vycházela okrašlovací praxe, staví i současná komunitní péče o místo.

Metodou, která veřejnosti pomáhá k oceňování něčeho, „o čem jste přesvědčeni, že si zaslouží […] pozornost“, je interpretace místního dědictví./77 Interpretace se může týkat budovy, sbírky předmětů, části krajiny, městského prostranství, průmyslových objektů nebo řemeslných technik, ale i abstraktnějších témat jako historického období nebo události, tradičních místních aktivit, zvyklostí a slavností. Jelikož cílem interpretace není sestavit dokonalé odborné zpracování, ale v první řadě „provokovat, vytvářet vztah a odkrývat“/78, lze ji přizpůsobit věku a schopnostem dětí, případně se jí pro práci s dětmi nechat inspirovat.
Odkrýváním nových a nečekaných pohledů interpretační metoda usiluje o zdůraznění přitažlivosti místa. Je připravována pro posluchače nebo diváky (byť náhodné), je tedy zároveň formou komunikace. Poznání, které má interpretace přinést, není založeno pouze na informacích či jejich aktualizaci, ale především na citovém zaujmutí. Obojí společně je cestou k vytvoření vztahu, který ve svých důsledcích může odvrátit nepříznivou přeměnu či zničení interpretovaného místa./79 V pozadí interpretačních technik tkví potřeba sdílet nadšení pro místo s druhými. To vše předpokládá znalost a přímý osobní zážitek místa, které má být interpretováno./80

Interpretace je součástí chápání kulturně historického dědictví a péče o místo. Realizaci ochrany dědictví umožňuje skupina lidí, která určitá místa považuje za důležitá a prostřednictvím interpretace nabízí cestu k poznání a docenění jeho hodnoty i dalším lidem. Interpretace zahrnuje ukazování místních zajímavostí a promýšlení toho, čím je místo jedinečné, vyprávění jeho příběhu. Často se neobejde bez účasti dalších místních lidí, zejména starousedlíků, pamětníků a různorodých sociálních skupin, které se k místu vztahují v souvislosti se svou profesí nebo zájmovou činností. Přesvědčování o hodnotě místa je způsobem, jak potřebu ochrany a péče rozšířit do obecného povědomí.

Respekt k divokosti míst

Mezi základní zásady interpretace místního dědictví patří pravidlo zachování citlivosti k místnímu prostředí, což se může paradoxně projevit odmítnutím této metody. Uchování atmosféry místa je důležitější než poskytnutí vyčerpávajících informací. Hodnota místa může být odvozována ze zcela odlišných důvodů, než je příjemné estetické působení, historická tradice či kulturní přínos. Respektuje místo jako takové, jeho existenci samu o sobě. Odmítá okrašlovací ambici, naopak si dovede vážit neučesanosti a neuspořádanosti způsobené tím, že je místo ponecháno tzv. svému osudu./81 Místa pozbývají lidského pořádku, působí divoce a neutěšeně. Divokost jako vlastnost, síla nebo kvalita mimo působení člověka je právě ceněným aspektem takových míst./82

Ponechat věcem nebo místu možnost vlastního vývoje je kulturním rozhodnutím založeným na etickém přístupu k mimolidským entitám, jako jsou rostliny, živočichové, neživá příroda, přírodní procesy, Země jako celek i jako jednotlivá místa. Nové a neobvyklé přístupy k vnímání místa, které překonávají převažující pojímání přírody a krajiny jako zdroje k uspokojování našich potřeb a realizaci našich tužeb, představ a osobních plánů, přetíženým místům odlehčují. V tomto smyslu jsou alternativou pro řešení současné ekologické krize na lokální či regionální úrovni./83

Americký esejista Gary Snyder dospěl vlastními pozorováními k závěru, že každý region má své jádro, kde jsme doma, ale má také své okraje a periferie, kde se lze setkat s projevy života v jeho divokosti. Jde o divoká a nekultivovaná místa, která běžně nenavštěvujeme, kde se život odvíjí v jistém smyslu nezávisle na lidských vlivech. Snyder vyjadřuje pochopení pro věčné proměnlivosti místa, což předešlé úvahy doplňuje o významný protiklad. Směřuje proti přemrštěné lidské aktivitě mít vše pod kontrolou, vyrovnává ji a přitom si zachovává celkový nadhled. Místa podle Snydera tvoří svět: „Naše místo je součástí toho, co jsme. ‚Místo‘ má navíc jakousi nestálost: prochází prostorem i časem – […] ‚časem obřadu‘. Místo bude dočasně loukou, pak místem jehličnanů, pak buků a jilmů. Bude napůl říčním korytem, bude místem rozdrásaným a zbrázděným ledem. A pak bude zcivilizováno, vydlážděno, pomalováno, ohrazeno, ohodnoceno, zastavěno. Ale vždy jenom na okamžik, vždy to bude jenom dalších pár řádek na palimpsestu. Celá země je jednou velkou hliněnou destičkou, která uchovává už mnohokrát překryté nové i pradávné stopy po víření sil. Každé místo je samo sebou a je (vposledku) věčně divokým. Místo na zemi je mozaikou zakomponovanou do větší mozaiky – země je souhrnem malých míst, všech dokonalých drobných říší kopírujících větší i menší předlohy. Děti začínají poznávat místo poznáváním těch malých říší kolem domu, obce a okolí.“/84

Nejlepšími pozorovateli a nejpřirozenějšími uživateli místa jsou patrně děti. Dovedou zažívat místo v obou jeho aspektech, vystačí si přitom s uklizeným pláckem i zanedbaným zákoutím v blízkosti svého domu. Anglický historik Simon Schama v pojednání o paměti krajiny popisuje vlastní objevy idylických i divokých míst dvě míle od svého domu, když mu bylo deset let: „Jako desetiletý hoch jsem začal ve svém novém bydlišti zkoumat svůj revír. V mém eldorádu, místním příměstském parku, se nacházely dvě podivně vyhlížející travnaté mohyly…, jež přímo vybízely, abych je s kamarády obsadil, opevnil a bránil proti všem příchozím. … A cestou domů jste již snadno zabloudili i … do temného háje touhy, zároveň však labyrintu šílenství a smrti. Na North Endu se nacházela divoká zahrada, záměrně ponechaná na pospas svlačci, nad nímž prokukovaly kropenaté tvářičky divokých náprstníků. … Divoká pláň, na níž se v 50. letech nacházel můj revír, byla tehdy již hustě znovu osázena stromy, a tak jsem se na její severozápadní straně mohl potulovat hustým lesem a orientovat se podle přírodních směrovek, které tvořily tu velký, vykotlaný dub, tam strouha či násep porostlý liliemi. Po většinu své historie to však byl divoký kus otevřené krajiny, v jejíž větrem ošlehané, písčité půdě se uchytily pouze ty nejhouževnatější keře a křoviska. John Gepard, alžbětinský botanik, zde při jednom ze svých výletů za město nalezl v porostu nejen janovec či hlodaš, ale také borůvky a jalovec a ‚divoký černýš rolní‘“./85 Děti dovedou místo obývat přirozeně hrou. Jinými vhodnými formami, jak děti seznamovat s místem a přitom jej nenarušovat, mohou být představení ztvárňující příběh daného místa nebo prosté pozorování.

Kulturně Environmentální souvislosti vztahu k místu

Velikost místa, které bychom v širším smyslu pojmenovali domovinou, zhruba respektuje pojem bioregion./86 Bioregion je menší území, jehož velikost či dosah lze lépe než měrnými jednotkami vyjádřit obsažností a intimitou sdělení, kterou jsme schopni o něm podat. K jeho atributům patří přirozený způsob vzniku a organičnost jeho vývoje. Bioregion je vymezen přírodními hranicemi, které udávají klimatické podmínky, pohoří či povodí. Ty předurčují, které rostlinné a živočišné druhy zde žijí. A předjímají také charakter lidské společnosti, která ho obývá. Jde o přirozené místo života konkrétní lidské komunity, tedy zcela jiný typ území, než jaké vzniklo lidským rozhodnutím nebo umělým zásahem (válečnými výboji, sňatkovou politikou). Je to území, které máme vlastníma nohama prochozeno, které dlouhodobě sledujeme vlastním životem. Znalost bioregionu není znalostí přečtenou a nastudovanou z knih, nýbrž poznávanou skrze prožitek. Není pouze teorií, ale zkušeností a zásadně i aktivitou. Pokud jsme schopni vnímat a rozumět proměnám bioregionu, jsme schopni sledovat změny počasí či rozeznat zde kvetoucí rostliny, znamená to, že jsme do místního dění vtaženi. Stáváme se účastníky na domácím dění, zažíváme, že jsme součástí místa. Snyder popsanou poučenou vnímavost nazývá obnovením „starého smyslu pro účastenství“ a považuje ji za způsob, jak se cítit domáčtěji./87

Znalost místa, ať už v podobě ryzího kulturně historického dědictví nebo místa divoce se projevující přírody, konotuje environmentálně příznivý princip znovuobjevení blízkého./88 Zvídavě přezkoumat blízké okolí, objevit domácí přírodu a místní pamětihodnosti, povšimnout si nesamozřejmosti obvykle míjených míst, může přinést nejen nečekaný údiv, ale i „chytrou radost, radost z objevování blízkého“./89 Librová geografické sebeomezení počítá mezi pravé ekologické ctnosti, neboť může vést k odmítnutí tvrdé turistiky, která nese značnou ekologickou stopu./90 Věrnost místu považuje za environmentálně etický přístup, jenž i přesto, že se neúčastní přírodu zatěžujících exotických dovolených a outdoorových sportů, přináší srovnatelné prožitky i odpočinek./91 Zvláště v případě programů pro děti a alternativ ke klasickému školnímu vyučování se nabízí myšlenka, zda i ve známém prostředí nelze prožít několik dnů nevšedně.

Autoři zabývající se environmentálními souvislostmi životního způsobu poukazují na šanci, jakou zájem o „svoje“ místo a „svůj“ region dává environmentálně příznivým formám chování. Spoléhají na jemné působení, které na nás místo vytváří, pokud k němu máme vztah. Přínos, jakým se spojení lokálních environmentálních znalostí a sociálních vazeb spolu s citem pro místní přírodu a aktivní péčí o místo mohou zhodnotit, lze nazvat ekologickým luxusem./92

Dvě cesty hledání vztahu k místu

Od počátků existence občanské společnosti tvoří péče o místo jeden z trvalých společenských zájmů. Překračuje hranice soukromého prostoru jednotlivců a anonymní lhostejnost k okolnímu prostředí proměňuje ve společnou starost o jeho stav. Na zcela dobrovolné a rovné bázi podněcuje, šíří a udržuje obecné povědomí o lokálním veřejném dění. Je projevem sociálně formulované potřeby ochrany člověku blízké krajiny, zahrnující jak přírodu, tak urbanizovaný prostor. Je zřetelným projevem občanské angažovanosti a indikátorem funkčnosti občanských svobod.

Okrašlovací spolky vznikaly původně na malých městech. V druhé polovině 19. století jim šlo především o udržování čistého prostředí měst a jejich vylepšení ozeleněním. Svět 19. století sice nabyl obecného rozměru „milované vlasti“, zároveň ovšem zůstal i krajinou zcela adresnou. Krajinou, v níž se odehrává život konkrétní místní komunity. Zdá se, že krajina, jíž se dostávalo péče od okrašlovacích spolků, nebyla pouze nacionálně vymezenou vlastí. Dávno již také nešlo o krajinu individuálních romantických toulek člověka s jeho osobními trýzněmi. Bylo by však mylné domnívat se, že šlo o neurčitou, objektivně danou krajinu, kterou lze jednoduše vědecky popsat. Místní komunita, zde prezentovaná historickými okrašlovacími spolky i současnými komunitními projekty, má ke „svému“ prostředí vlastní osobitý vztah.

Od roku 1909 svaz spolků okrašlovacích s celozemskou působností v Čechách, na Moravě a ve Slezsku prosazoval ochranu domoviny. Ochranu domoviny lze interpretovat jako záchranný koncept pro harmonii krajiny střední Evropy vycházející ze silné kulturní tradice. Obsahuje vědomí kontinuity se staršími kultivovanými způsoby zacházení s předmoderní krajinou vrcholící v období baroka. Je kulturní reakcí na civilizační tlak, jaký vytváří industrializovaná společnost, dokonce snad její zpětnou vazbou. Průmyslovému boomu druhé poloviny 19. století ochrana domoviny nastavila odvrácenou tvář. Téma pokroku doplňovala o ochranu proti jeho výdobytkům. Tematizovala důsledky průmyslového rozvoje nejen na krajinu, ale nepřímo také na sociální vztahy. K převažujícímu diskurzu, který lze zkratkou označit jako pokrokářský, přidávala diskurz opačný, obvykle označovaný jako „naivně staromilský“./93 Obě označení jsou však zjednodušením ukazujícím na dvě krajní polohy, jakými česká společnost vstřebávala důsledky průmyslových možností člověka. Literární teoretik Vladimír Macura to naznačuje v metafoře o vlaku, resp. o zranitelném světě tradičních hodnot vlakem ohrožených: „Vlak je poslem nových ‚mravů‘, nového chování, nelítostné agresivity trhu – a svým smírným začleněním do české krajinné scenerie jen oznamuje, že se už dávno Čechy staly jejich obětí.“/94

Snad působí překvapivě, že v textech autorů počínající průmyslové éry v Čechách nacházíme stejný citový sentiment, jaký sami cítíme, totéž „přání vyhnout se něčemu, co zraňuje naše subjektivní cítění“./95 Již na počátku století 20. vzdychají autoři po venkovské idyle, stejně jako tak dodnes činíme my, když si harmonii člověka v krajině už jen domýšlíme, přikrášlujeme, ba i mytizujeme vzpomínkami našich rodičů a prarodičů./96 Tradiční kulturní podoba krajiny je pro nás již ztracena, objevně upozorňují současní sociologové venkova./97 Ztracena je ovšem svým způsobem již dlouhou. Macura ve „Snu o vlaku“ cituje ze Selských písní Josefa Václava Sládka z roku 1890: „Teprve ‚sníh když zavál vprostřed zimy / od města tu železnici‘, se může venkov na okamžik vrátit ke své původní tváři: k idyle, k podvečerním hovorům, – ale již jen jako k nenaplnitelé iluzi."/98 Příklad historických okrašlovacích spolků i dnešních rozvojových komunitních projektů však naznačuje, že strnulou sentimentální polohu vztahu k místu, lze poměrně uspokojivě překonávat společnou aktivitou.

Typický okrašlovací přístup se snaží uchovat místo ve stávající podobě, resp. navrátit mu harmonickou podobu spojenou s minulostí. Během století, které nás dělí od prvních okrašlovacích spolků, vliv na přírodu a krajinu dále zesílil. V souladu s tím došlo současné ochranářské myšlení na opačný konec možných způsobů péče o místní dědictví. Dávní okrašlovači by zřejmě zůstali stát v rozpacích. Vedle okrašlování dnes stojí respekt k divokosti, který překračuje klasické konzervační snahy památkové péče a ochrany přírody tím, že respektuje proměny místa. Nesnaží se vztahovat k nějakému ideálnímu stavu, ale spíše si všímá a ctí spontánní proměny probíhající nezávisle na člověku. Vymyká se tak tomu, co pod péčí o kulturně historické dědictví obvykle rozumíme. Ovšem s ohledem na tlak, jaký v současnosti na místa vytváříme, je podle mého názoru stejně relevantním přístupem. „Péče“ pak spočívá v rozhodnutí ponechat místo zcela svému samovolnému vývoji anebo po počátečních vstupech přejít na pozorování bez dalších zásahů.
Obojí perspektiva, ta, jež zdůrazňuje útulnost, estetiku a idyličnost, i druhá, upřednostňující divokost, představuje dvě podoby krajiny, ale současně i dvě polohy našeho vztahování se k místům v krajině. Historická kapitola potvrzuje postřeh Hany Librové, že to, co bylo ještě donedávna označováno měšťáctvím či maloměšťáctvím, se v environmentální perspektivě oprošťuje od patosu a důraz naopak klade na aspekt útulnosti /99 a na dobrý pocit, jaký plyne z aktivního utváření místa, které nenarušuje souznění s krajinným i lidským okolím. Historik Simon Schama, který zkoumá vzájemné závislosti obou jmenovaných aspektů se dokonce domnívá, že i důraz, jaký v současnosti začínáme klást na aspekt divokosti v krajině, je podnícen městskou představivostí /100 a nedostatkem, jaký plyne z života v silně urbanizovaných krajinách.
Oba přístupy k výchově ke vztahu ke kulturně historickému dědictví jistě otevírají a nabízejí spoustu možností pro zapojení dětí, které se tak mohou přirozeně a mimochodem učit sociálním kompetencím i ohleduplným způsobům chování k přírodě a krajině. Mimoto dávají veliký prostor zážitkové pedagogice a v neposlední řadě dětem názorně představují tradici péče a vztahu k místu jejich předků.

 

Poznámky

1 / Robert SEDLÁK (Ed.), Utváření místa. Příručka k vytváření kvalitních veřejných prostranství. Brno 2003, s. 10.
2 / R. SEDLÁK (Ed.), Utváření místa, s. 10.
3 / První moravský okrašlovací spolek byl založen v roce 1873 v Prostějově, první slezský okrašlovací spolek vznikl v Polské Ostravě v roce 1893. Z 237 českých okrašlovacích spolků v roce 1904 působilo 189 spolků v Čechách, 46 na Moravě a 2 ve Slezsku. Moravské a slezské spolky byly do působnosti Svazu zahrnuty v roce 1905 a Svaz byl přejmenován na Svaz českých okrašlovacích spolků v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Ladislav PTÁČEK, Okrašlovací hnutí a Svaz okrašlovací a ochranný, in: 25 let ČSOP. Sborník materiálů konference Dobrovolná ochrana přírody v ČR Průhonice 10. a 11. prosince 2004. Ed. L. Ptáček. Brno 2004, s. 10–11.
4 / Karel ALTMAN, Úloha spolků v sociálním, národnostním a kulturním vývoji Brna, in: Národopisné studie o Brně, Brno 1990, s. 94.
5 / Osobnosti veřejného života jako Karel Havlíček Borovský či František Palacký museli pozastavit svoji politickou aktivitu. V roce 1850 bylo zakázáno vydávání Národních novin, v roce 1851 časopisu Slovan. Absolutní moc panovníka charakteristickou pro 50. léta 19. století zmírnil Říjnový diplom vydaný 20. října 1860.
6 / Již od podzimu 1860 začal Alois Krása vydávat radikální Čas. 1. ledna 1861 vyšly první Národní listy Julia Grégra. V letech 1863–1866 vycházel deník Národ redigovaný Františkem Palackým a Františkem Ladislavem Riegerem. S počátkem 60. let je spojeno založení známých spolků Hlahol (1861), Sokol (1862) a Umělecká beseda (1863). Viz Robert, KVAČEK (Ed.), Dějiny Československa 2. 1648–1918, Praha 1990.
7 / Otto URBAN, Česká společnost 1848–1918, Praha 1982, s. 221–225.
8 / O. URBAN, Česká společnost, s. 274.
9 / Otto URBAN, Kapitalismus a česká společnost. K otázkám formování české společnosti v 19. století, Praha 2003, s. 74–75.
10 / Hana LIBROVÁ, Láska ke krajině? Brno 1988, s. 112.
11 / Jiří LÖW – Igor MÍCHAL, Krajinný ráz, Kostelec nad Černými lesy 2003, s. 395.
12 / Ernst Rudorff (1840–1916) povoláním profesor hudební školy v Berlíně, hudební interpret a komponista.
13 / Jmenuje Walthera von der Vogelweide, Goetha a Eichendorfa. Günther LEPS – Herbert SUKOPP, Ernst Rudorff (1840–1916) zum 150. Geburstag, in: Arch. Nat.schutz Landech.forsch. 30, 1990, s. 151–159, zde s. 155.
14 / Macura zde naráží na slova písně Kde domov můj, úryvku z Tylovy frašky Fidlovačka poprvé uvedené roce 1834. Parafrázuje také básnickou skladbu Slávy dcera Jana Kolára, která vyšla v roce 1824. Vladimír MACURA, Český sen, Praha 1999, s. 49.
15 / V. MACURA, Český sen, s. 48–49.
16 / V. MACURA, Český sen, s. 49–50.
17 / Jan Urban JARNÍK, Podstata, cíl a organisace okrašlování, hlavně po stránce národohospodářské a esteticko-výchovné, Praha 1911, s. 13–14.
18 / To snad zároveň poskytuje i vysvětlení. Vůči Němcům v rámci Rakouska-Uherska se Češi složitě vymezovali, kdežto pruští Němci nebyli vnímáni jako rivalové. Pro vyjasnění vztahu češství a němectví v okrašlovacích spolcích v rámci jednoho státu by bylo zapotřebí pokračovat výzkumem sudetských okrašlovacích spolků.
19 / Walther SCHOENICHEN, Naturschutz, Heimatschutz. Ihre Begründung durch Ernst Rudorff, Hugo Conwentz und ihre Vorläufer, Stuttgart 1954, s. 138.
20 / Postupně byly zakládány také zemské spolky této centrální organizace. V roce 1906, tedy paralelně, byla na úrovni státní správy zřízena pruská státní rada pro ochranu přírodních památek (Staatliche Stelle für Naturdenkmalpflege), jíž zase odpovídaly střediska v jednotlivých okresech a krajích nejen Pruska, ale i dalších německých států. Rudolf MAXIMOVIČ, Ochrana přírody v Německu, Zprávy památkové péče III, 1939, s. 22.
21 / Rozšíření o moravské a slezské spolky proběhlo již v roce 1905. Svaz byl tehdy přejmenován na Svaz českých okrašlovacích spolků v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, s. 10–11.
22 / Centrem pruského svazu se stal Berlín, pro český svaz to byla Praha. Od roku 1923 pracoval svaz okrašlovacích spolků moravských a slezských s centrem v Brně.
23 / Jan Svatopluk PROCHÁZKA, Ochrana přírody a přírodních památek, díl I. Praha 1926, s. 34–36.
24 / V umělecké interpretaci se již v druhém desetiletí 19. století stal upomínkou na nevratnou lidskou minulost zasazenou do přírodní scenerie motiv rozvalin v lese v obrazech Caspara Davida Friedricha. Gerhard SCHULZ, Romantika. Dějiny a pojem, Praha-Litomyšl 1999, s. 84–88.
25 / Profesor Hugo Conwentz jako ředitel muzea v Gdaňsku evidoval od roku 1887 místní přírodní památky. R. MAXIMOVIČ, Ochrana přírody v Německu, s. 22.
26 / Ivo HLOBIL, Alois Riegl a teorie moderní památkové péče, in: Alois Riegl (1858–1905) Moderní památková péče. Ed. I. Hlobil – T. Hlobil, Praha 2003, s. 101–138, zde s. 105.
27 / Alois RIEGL, Nové směry v památkové péči, in: Alois Riegl (1858–1905) Moderní památková péče. Ed. I. Hlobil – T. Hlobil, Praha 2003, s. 77–99, zde s. 79.
28 / A. RIEGL, Nové směry, s. 81.
29 / A. RIEGL, Nové směry, s. 81.
30 / A. RIEGL, Nové směry, s. 83.
31 / A. RIEGL, Nové směry, s. 83. Tento poznatek se shoduje s jedním z názorů z dnešní environmentální debaty, podle něhož k chování, které nestojí proti přírodě, vede emocionální prožitek přírody. Např. Stanislav Komárek si na otázku „Ochrana přírody – proč?“ odpovídá: „Protože nás emocionálně oslovuje.“ Viz. přednáška S. Komárka pronesená na Katedře environmentálních studií FSS MU v Brně, 10. dubna 2002.
32 / Rieglovými vlastními slovy: „Není tomu tak proto, že byly postaveny a obývány našimi národními předky, ani ne příliš proto, že jsou to také svědci naší vlastní lidské minulosti, nýbrž proto, že jsou vůbec něčím, co vzniklo v dřívějších dobách a co má určitý individuální charakter. Tím si získaly právo pokud možno dožít podle vlastních podmínek jejich zachování.“ A. RIEGL, Nové směry, s. 83–85. Další komentář srov. Karel STIBRAL, Příroda jako památka, Ekolist. Měsíčník o životním prostředí XI, 2006, s. 14–17.
33 / Jan Svatopluk PROCHÁZKA, Moderní člověk a příroda. Praha 1926, s. 48.
34 / Tamtéž. Jistě to souviselo i s rozvojem turismu, který paradoxně prohluboval jak nevhodné zásahy do krajiny, Kulturně historické dědictví v péči místních komunit tak i vnímavost k jejím krásám. V protestech lze číst ohrazení proti unifikaci krajiny, která byla o tři čtvrtě století později nazvána globalizací.
35 / Max DVOŘÁK, Katechismus památkové péče, Praha 2004, s. 13–14.
36 / I. HLOBIL, Alois Riegl a teorie moderní památkové péče, s. 111.
37 / Ivan Vorel v tomto smyslu připomíná příbuzná slova rázovitý, svérázný. Ivan VOREL, Krajinný ráz a jeho ochrana, 1. díl Charakter, ráz a identita krajiny, Ochrana přírody 61, 2006, č. 9, s. 262–265, zde s. 263.
38 / Tamtéž. Emocionální působení krajinného rázu tento pojem zároveň problematizuje. Naše pocity vylučují možnost krajinu uchopit objektivně. Krajinný ráz je pojmem neměřitelných kriterií, nejednotné definice, což komplikuje zvláště jeho legislativní využití. I. VOREL, Krajinný ráz a jeho ochrana, s. 262–263.
39 / I. HLOBIL, Alois Riegl a teorie moderní památkové péče, s. 111–112.
40 / I. HLOBIL, Alois Riegl a teorie moderní památkové péče, s. 112.
41 / Starosta Svazu profesor Jarník u příležitosti svazové schůze konané v roce 1909 v Uhříněvsi vyzval místní obyvatelstvo, „…aby šetřilo náležité čistoty a zachovávalo pořádek jak ve svých domácnostech, tak i v obci samé, na dvorech, zahradách, ulicích, místech veřejných… pro spolky okrašlovací v mnohých obcích venkovských stačilo [by] alespoň pro počátek důsledné a pečlivé provádění těchto dvou zásad.“ Břetislav Jedlička BRODSKÝ, 1904–1914 Deset roků Svazu českých spolků pro okrašlování a ochranu domoviny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku v Praze, Praha 1916, s. 18.
42 / J. S. PROCHÁZKA, Ochrana přírody a přírodních památek, díl I., s. 24.
43 / „Co značí okrašlovati? Činiti něco krásným, vkusným. A co je krásné? To, co vzbuzuje pocit libosti. Tedy vkusným něco učiniti značí uspořádati něco tak, aby pohled na to vzbuzoval pocit libosti.“ Jan Svatopluk PROCHÁZKA, Okrašlování a ochrana domoviny. Vzorcová přednáška o úkolech a cílech spolků okrašlovacích a ochranných, Praha 1922, s. 3.
44 / Angličan John Ruskin (1819–1900), od roku 1870 profesor krásných umění v Oxfordu, už před polovinou 19. století odmítal purismus. Restaurování památek označoval jako ničení a upřednostňoval raději jejich zánik. Je považován za předchůdce Riegla v oceňování hodnoty stáři. Sociální nerovnosti zdůvodňoval nedostatečnou kultivací uměním. Jan Svatopluk PROCHÁZKA, Okrašlování a ochrana domoviny, s. 5. Ivo HLOBIL, Alois Riegl a teorie moderní památkové péče, in: Alois Riegl (1858–1905) Moderní památková péče. Ed. I. Hlobil – T. Hlobil, Praha 2003, s. 101–138, zde s. 106.
45 / Alfred Lichtwark (1852–1914) byl ředitelem hamburské Kunsthalle, který se ovšem nespokojoval s klasickou galerijní činností akvizice a výstavnictví. Výklady umění pro laické diváky a posluchače vyvolal polemiku mezi estetiky a pedagogy pochybujícími, zda děti cítí skutečně esteticky. Debata podnítila výzkumy schopností dětského vnímání. Příklad Lichtwarka však ovlivnil zejména učitele. K výkladům uměleckých děl začaly být zakládány školní galerie (v Čechách vznikly v Kyšperku, Vamberku, Pardubicích, Nové Pace). Alfred LICHTWARK, Vzkříšení uměleckého diletantismu, Praha 1908, 25 s.
46 / J. S. PROCHÁZKA, Okrašlování a ochrana domoviny, s. 5.
47 / Publikace vyšla v letech 1908–1916 ve třech vydáních. Cena výtisku činila 1 K 20 hal. Břetislav Jedlička BRODSKÝ, 1904–1914 Deset roků Svazu českých spolků pro okrašlování a ochranu domoviny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku v Praze, Praha 1916, s. 20.
48 / Vyšla v nákladu 10 tisíc výtisků, jeden kus po 30 haléřích. V roce 1916 hlásí jednatel Svazu B. J. Brodský její rozebrání. B. J. BRODSKÝ, 1904–1914 Deset roků Svazu, s. 20.
49 / Do roku 1914 vyšlo ve čtyřech vydáních. Čtvrté vydání vyšlo ještě před rokem 1914 doplněné obrázky a barevnou obálkou v nákladu 40 tisíc kusů. Jednotlivé okrašlovací spolky, které byly členy svazu, dostávaly publikace zdarma. C. k. zemské školní rady v Praze a Brně vydaly výnos, kterým publikaci doporučovaly do školních knihoven. Místní školní rady je kupovaly od svazu a rozdávaly je svým žákům i návštěvníkům stromových slavností. Cena jednoho výtisku byla 20 haléřů, 100 kusů 8 K. B. J. BRODSKÝ, 1904–1914 Deset roků Svazu, s. 20.
50 / B. J. BRODSKÝ, 1904–1914 Deset roků Svazu, s. 13.
51 / Cílem bylo „šířiti myšlenku, aby majitelé domů a stavitelé se postarali pokud možná o stejné, jednoduché, ale vkusné zahrádky před okny ve všech poschodích: jednak by se tím značně usnadňovalo nájemníkům pěstovati květiny, jednak by vzhled domů v době, kdy květiny s oken zmizí, nebyl tak nepěkný, jako jest nyní, kdy před některými okny zahrádky jsou, jinde však ne, aneb naprosto od sebe se lišící.“ B. J. BRODSKÝ, 1904–1914 Deset roků Svazu, s. 16. Využívání hospodářských a průmyslových výstav organizovaných nejrůznějšími hospodářskými korporacemi patřilo mezi časté propagační činnosti svazu.
52 / Jde o třetí publikaci ze svazové knihovny. Břetislav Jedlička BRODSKÝ, Stromové a květinové slavnosti. Návod k jejich pořádání, Praha 1908, 112 s. Svaz dokonce inzeroval ochotu vysílat z Prahy ke stromovým slavnostem do nejrůznějších koutů českých zemí vlastního zkušeného řečníka. Jan Urban JARNÍK, Podstata, cíl a organisace okrašlování, hlavně po stránce národohospodářské a esteticko-výchovné, Praha 1911, s. 8. 53 / L. PTÁČEK, Okrašlovací hnutí a Svaz okrašlovací a ochranný, s. 11. 54 / Svým demokratickým duchem se odvolávaly na americké slavnosti konané pravidelně od roku 1872. V roce 1882 se stromové slavnosti začaly pořádat přednostně jako slavnosti pro „pro dítky“. V USA se jako celostátní slavnostní den stromů (Arbor day) ustálil 22. duben, který se později stal mezinárodním Dnem Země. U počátků slavnosti stály ekologické důvody, zejména snaha napravit mýcení lesů americkými osadníky, které mělo špatné důsledky na stav přírody, jak se již tehdy vědělo: „Ubývalo srážek, voda v řečištích a studních se ztrácela, úrodnost z počátku báječná klesala, zdravotní stav se zhoršil.“ J. U. JARNÍK, Podstata, cíl a organisace okrašlování, s. 13–14.
55 / Břetislav Jedlička BRODSKÝ, Stromové a květinové slavnosti. Návod k jejich pořádání, Praha 1908, s. 10.
56 / B. J. BRODSKÝ, 1904–1914 Deset roků Svazu, s. 10.
57 / Spolupráce s odborníky probíhala i na úrovni svazového periodika Krása našeho domova. V prvních deseti letech existence svazu se mezi jeho přispěvateli objevili např. archeolog dr. Karel Absolon, architekt Ant. Balšánek, archeolog a muzejník Kliment Čermák, knihovník a konzervátor Jan Emler, dr. Jiří Guth Jarkovský, arch. Bohumil Hübschmann, vládní rada a přednosta Státního památkového úřadu JUDr. Luboš Jeřábek, botanik prof. Karel Kavina, lesmistr a spisovatel Julius Komárek, rostlinný fyziolog prof. Bohumil Němec, literární teoretik prof. Arne Novák, arch. Stanislav Sochor, historik prof. J. V. Šimák, botanik prof. Josef Velenovský, Kulturně historické dědictví v péči místních komunit asistent Uměleckoprůmyslového muzea v Praze dr. Zdeněk Wirth, rostlinný fyziolog dr. Vladimír Úlehla, spisovatel Jaroslav Vrchlický, etnograf dr. Čeněk Zíbrt a další. B. J. BRODSKÝ, 1904–1914 Deset roků Svazu, s. 17–20.
58 / Např. na valné hromadě konané v Potštýně byl organizován výlet do údolí Divoké Orlice a do Jeskyně, valnou hromadu v Plzni obohatila výprava na Lochotín, účastníci valné hromady v Králově Poli (dnes brněnská čtvrť) byli pozváni do nově otevřených jeskyní Moravského krasu. B. J. BRODSKÝ, 1904–1914 Deset roků Svazu, s. 13–14.
59 / Následující informace převzaty ze zprávy B. J. BRODSKÝ, 1904–1914 Deset roků Svazu, s. 24–28.
60 / Např. v roce 1907 svaz upozornil místodržitele a policejního ředitele na „vandalismus vůči přírodě a zvláště jejím jarním květům, kterýžto páchán jest městskými výletníky do blízkého okolí a zvláště pak v okolí král. hlav. města Prahy. Téhož roku na populární den sv. Jana svolána byla do spolkových místností „U Halánků“ protestní schůze proti ničení jarních krás přírodních, hlavně květin lučních a lesních a proti lámání kvetoucích ratolestí stromových. S povděkem pak uvítal Svaz úspěšné rozhodnutí, že vymáháním na trhovcích, kteří v Praze luční květiny a kvetoucí větve obecenstvu prodávali, zvláštní průkaz o tom, jak dotyčné osoby květin a ratolestí těch nabyly.“ B. J. BRODSKÝ, 1904–1914 Deset roků Svazu, s. 16.
61 / František HROBAŘ, Vývoj ochrany přírody, památek a okrašlování domoviny v nových výnosech min. školství a nár. osvěty v Praze, Krása našeho domova XXX, 1938, s. 29.
62 / Např. jeden obraz v podobě přirozených přírodních prvků, druhý zachycující tradičně obhospodařovanou krajinu, třetí krajinu zasaženou průmyslovou činností a výstavbou. Může jít také o místo dříve kulturně obhospodařované, dnes zarůstající zpět k přírodnímu stavu. Učitel zprostředkovávající svoje zkušenosti v časopise Krása našeho domova v roce 1935 jako vhodný příklad uvádí také obrazy míst poznamenaných válkou. Miloš ZÁLESKÝ, Ochrana přírody ve škole, Krása našeho domova XXVII, 1935, s. 144–145, zde s. 145.
63 / Na typickém příkladu motivu používaného k propagování ochrany ptactva autor vysvětluje, co však na mysli nemá: „Strom jabloňový v květu, vše se růžoví kolem a uprostřed jest ptačí hnízdo s mladými natahujícími se dychtivě pro podávanou potravu. Kolem obrazu více méně theoretické výpočty.“ M. ZÁLESKÝ, Ochrana přírody ve škole, Krása našeho domova XXVII, 1935, s. 144–145, zde s. 145.
64 / M. ZÁLESKÝ, Ochrana přírody ve škole, Krása našeho domova XXVII, 1935, s. 144–145, zde s. 145.
65 / Termín ekosystém se pro účely hodnocení používá v běžném významu jako dynamický komplex rostlinných, živočišných a mikroorganických společenstev a neživého prostředí, jež na sebe vzájemně působí jako funkční celek. Služby ekosystémů zpráva chápe jako přínosy plynoucí z ekosystémů lidem. O lidském blahobytu zpráva předpokládá, že je složen z řady prvků, jako jsou základní materiál pro dobrý život (zajištěné a přiměřené živobytí), dobré mezilidské vztahy (sociální soudržnost, vzájemná úcta, schopnost pomáhat druhým a pečovat o děti), jistoty (jistý přístup k přírodním a jiným zdrojům, bezpečnost před živelnými pohromami/katastrofami), svoboda volby a činu (možnost dosahovat toho, co jedinec považuje za hodnotné). Ekosystémy a lidský blahobyt. Syntéza. Zpráva Hodnocení ekosystému k miléniu, Praha 2005, s. V.
66 / Pojetí hodnocení ekosystémů k miléniu staví na konceptu, který považuje lidi za nedílnou součást ekosystémů, přičemž reflektuje, že „měnící se podmínky na straně lidí přímo i nepřímo vedou ke změnám v ekosystémech, a tím způsobují změny lidského blahobytu“. Narozdíl od dosud převažujícího pojetí, zpráva připouští, že ekosystémy jsou zpětně ovlivňovány i lidskými činy odvozenými z uznání vnitřní hodnoty ekosystému jako takového, tj. nezávisle na užitečnosti pro člověka. Ekosystémy a lidský blahobyt, s. V.
67 / Zásobovací služby poskytují člověku nezbytné produkty z ekosystémů jako potraviny, sladkou vodu, paliva, vlákna, genetické zdroje, biochemikálie, přírodní léky a ozdoby. Regulační služby jsou služby, kterými je udržována rovnováha i přesto, že člověk působí proti ekosystémům. Patří sem především regulace kvality ovzduší, vody, podnebí a eroze, chorob a škůdců, čištění vody a likvidace odpadů, opylení. Podpůrné služby jsou služby potřebné pro fungování všech ostatních služeb, ačkoliv jejich dopad na člověka je nepřímý nebo dlouhodobý. Jde o tvorbu půdy, fotosyntézu, koloběh vody a živin. Ekosystémy a lidský blahobyt, s. 40.
68 / (rozdíl mezi kočovněpasteveckým, usedlým zemědělským a rybářským společenstvím).
69 / Kombinace přírodních ekosystémů a lidských vlivů, která společně udává smysly vnímatelné neopakovatelné kouzlo místa, nazýváme geniem loci, na úrovni krajiny mluvíme o krajinném rázu.
70 / Zpráva říká doslova, že „kvantita i kvalita esteticky atraktivních přírodních krajin přitom klesá“. Ekosystémy a lidský blahobyt, s. 46.
71 / Ekosystémy a lidský blahobyt, s. 46.
72 / R. SEDLÁK (Ed.), Utváření místa, s. 4.
73 / Nadace Partnerství byla založena v roce 1991 jako součást středoevropského konsorcia Environmental Partnership for Central Europe. Vypracovala se v největší soukromý zdroj finanční podpory ekologických projektů obcí a nevládních neziskových organizací v ČR. Posláním Nadace Partnerství je pomáhat nevládním organizacím, obcím a dalším parterům v péči o životní prostředí, stimulovat trvale udržitelný rozvoj, mezisektorovou spolupráci a účast občanů na věcech veřejných. Těchto cílů dosahuje udělováním grantů, organizováním stáží, školení, seminářů a jiných vzdělávacích modulů, vydáváním publikací, aktivním propojováním obdobných projektů doma i v zahraničí, zprostředkováním informací a kontaktů z oblasti životního prostředí a trvale udržitelného rozvoje i vlastními programy. Martin NAWRATH (Ed.), Tvorba vize komunity. Příručka pro společné plánování udržitelného rozvoje komunit, Brno 2004, s. 119.
74 / Ediční řada „Metody komunitního rozvoje“ zahrnuje celkem pět publikací: Martin NAWRATH (Ed.), Plánovací víkend. Příručka pro společné plánování veřejných prostranství, Brno 2003, 75 s.; Robert SEDLÁK (Ed.), Utváření místa. Příručka k vytváření kvalitních veřejných prostranství, Brno 2003, 99 s.; Martin NAWRATH (ed.), Tvorba vize komunity. Příručka pro společné plánování udržitelného rozvoje komunit, Brno 2004, 119 s.; Ladislav PTÁČEK (Ed.), Interpretace místního dědictví. Příručka pro plánování a tvorbu prezentací místních zajímavostí, Brno 2004, 88 s.; Ladislav PTÁČEK (Ed.), Péče o krajinu. Příručka pro výměnné pobyty k péči o krajinu a pozemkové spolky, Brno 2004, 80 s.
75 / Pozemkové spolky jsou organizace založené na participativní spolupráci místních skupin k zajištění dlouhodobé péče o konkrétní pozemky cenné pro svoji přírodní nebo kulturně historickou hodnotou. Pozemkový spolek se stává majitelem nebo pronajimatelem takových území. Fungují na principu sdílené péče o krajinu označované jako správcovství krajiny a pozemků v soukromém vlastnictví (stewardschip). Základním principem pozemkových spolků není formovat nová chráněná území, ale ovlivňovat vlastníky a uživatele krajiny k moudřejšímu krajinnému managementu. L. PTÁČEK (Ed.), Péče o krajinu, s. 8–10. Kulturně historické dědictví v péči místních komunit
76 / Publikace jsou výstupem z projektů, v nichž Nadace Partnerství spolupracovala s mnoha zahraničními partnery z USA, Dánska a Skotska. Také finančně byly podpořeny americkými a západoevropskými institucemi. Při této spolupráci byli zároveň vyškoleni i čeští konzultanti s cílem pomoci českým obcím a komunitám rozvíjet a realizovat svoje vize týkající se místního dědictví.
77 / Ladislav PTÁČEK (Ed.), Interpretace místního dědictví, s. 10.
78 / L. PTÁČEK (Ed.), Interpretace místního dědictví, s. 13.
79 / Za otce interpretační metody je považován Američan Freeman Tilden, který působil na správě amerických národních parků (Yosemitského a Grand Canon) v době jejich vzniku v druhé polovině 19. století. Cílem interpretace bylo získat podporu širokého okruhu lidí pro ochranu parků. L. PTÁČEK (Ed.), Interpretace místního dědictví, s. 10–11.
80 / L. PTÁČEK (Ed.), Interpretace místního dědictví, s. 10–13.
81 / Spontánní proměny místa často plynou ze skutečnosti, že člověk dané místo opustil. Ukončil zemědělskou nebo průmyslovou činnost, odstěhoval se nebo stáhl z krajiny, takže příroda se zde začala projevovat opět bez lidského zatlačování.
82 / Naznačený způsob péče o místo nevychází z domácí středoevropské tradice, nýbrž ze severoamerického, příp. severoevropského prostoru. V posledních několika letech prosakuje i do českého prostředí, i když zde byl zatím komentován minimálně. Srov. Igor MÍCHAL, Kulturně historická východiska postojů ke krajině: divočina – obdělaná zem – město (proměny vztahů), in: Jiří LÖW – Igor MÍCHAL, Krajinný ráz, Kostelec nad Černými lesy 2003, s. 41–61.
83 / Jednoduše řečeno, závažnost ekologické krize spočívá ve skutečnosti, že je nás moc a že náš tlak na Zemi převyšuje její kapacitu. Slovy Erazima Koháka: „Nekonečný nárok v konečném světě je kořenem ekologické krize“. Erazim KOHÁK, Zelená svatozář. Kapitoly z ekologické etiky, Praha 2002, s. 24.
84 / Gary SNYDER, Praxe divočiny, Praha 1999, s. 35–36.
85 / Simon SHAMA, Krajina a paměť, Praha 2007, s. 561–570.
86 / V českém prostředí pojem popularizovala Hana Librová. Hana LIBROVÁ, Vlažní a váhaví. Kapitoly o ekologickém luxusu, Brno 2003, s. 174.
87 / „Žijete-li v moderních městech, […] pak vás takové drobnosti nemusejí zajímat. Ale pokud přesto víte, o čem rostliny a počasí vypovídají, pak už jste do místního dění vtažení a můžete se tam cítit domáčtěji.“ G. SNYDER, Praxe divočiny, s. 48.
88 / Hana LIBROVÁ, Pestří a zelení. Kapitoly o dobrovolné skromnosti, Brno 1994, s. 75.
89 / H. LIBROVÁ, Vlažní a váhaví, s. 174.
90 / V uvažování o environmentálních souvislostech našeho života v jeho každodennosti i svátcích se pojem ekologická stopa používá jako nástroj pro vyjádření míry zátěže, jakou člověk působí na ekosystémy. Konkrétní číslo lze získat podílem konzumace (jídlo, bydlení, doprava, spotřební zboží a služby) na plochu Země, která poskytuje ekosystémové služby. H. LIBROVÁ, Vlažní a váhaví, s. 20–21.
91 / S oceněním místního kulturně historického dědictví souvisí způsob turistiky snažící se o eliminování negativních dopadů, které rekreace v místě běžně zanechává. V tomto smyslu je upřednostňována tzv. měkká turistika. Jde o environmentálně šetrnější způsob, jak trávit dovolenou a prázdniny, poznávat a prožívat místa. Librová klade přímou otázku, zda je nutné při dovolené opustit svůj domov, když se nám během všednodenního života většinou nedostává času poznávat a pozorovat „známá“ zákoutí ve všech denních proměnách. H. LIBROVÁ, Vlažní a váhaví, s. 173–177.
92 / Opět termín Hany Librové pro environmentálně příznivé chování, které se na základě uvědomění vnitřní hodnoty přírody snaží zmenšovat ekologickou stopu. Pojem ekologického luxusu vychází z procesu demokratizace spotřeby, kdy věci dříve luxusní (čokoláda, kožich, auto) jsou časem dostupné stále větší části společnosti. Zvýšená spotřeba environmentálně náročných věcí a služeb má tíživé dopady na ekosystémy. Tím pádem se dříve obvyklé a jednoduché „banality“ (mezi nimi pitná voda, čistý vzduch nebo tichá místa), stávají hůře dostupná či přímo nedostatková. Pravým ekologickým luxusem je např. poklidný pobyt v nenarušené krajině. Ekologickým luxusem je zároveň rozhodnutí dopřát si užívání prostředků, které usilují o co možná nejmenší ekosystémovou zátěž (minerální voda ve skle místo v plastu, cestování společně vlakem oproti jízdě jednotlivce autem po dálnici apod.).
93 / V. MACURA, Český sen, s. 167.
94 / V. MACURA, Český sen, s. 167.
95 / A. RIEGL, Nové směry, s. 83.
96 / Případně doplňujeme obrázky z vlastního či zprostředkovaného putování po dosud agrárních koutech Evropy, např. formou cestovatelských vyprávění donedávna spojených s promítáním diapozitivů, dnes již prostřednictvím elektronicky zpracovaných fotografií.
97 / Srov. téma „Život ve venkovských kulisách“ prezentované v 2. č. Literárních novin v roce 2007.
98 / V. MACURA, Český sen, s. 167.
99 / H. LIBROVÁ, Vlažní a váhaví, s. 176.
100 / S. SHAMA, Krajina a paměť, s. 570.

Výběr doporučené literatury

Karel ALTMAN, Úloha spolků v sociálním, národnostním a kulturním vývoji Brna, in: Národopisné studie o Brně, Brno 1990, s. 94–107.
Bohuslav BLAŽEK, Venkovy. Anamnéza, diagnóza, terapie, Brno 2002
Břetislav Jedlička BRODSKÝ, Stromové a květinové slavnosti. Návod k jejich pořádání, Praha 1908
Břetislav Jedlička BRODSKÝ, 1904–1914 Deset roků Svazu českých spolků pro okrašlování a ochranu domoviny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku v Praze, Praha 1916
Václav CÍLEK, Krajiny vnitřní a vnější. Texty o paměti krajiny, smysluplném bobrovi, areálu jablečného štrůdlu a také o tom, proč lezeme na rozhlednu, Praha 2002
Max DVOŘÁK, Katechismus památkové péče, Praha 2004
Ekosystémy a lidský blahobyt. Syntéza. Zpráva Hodnocení ekosystému k miléniu, Praha 2005
Pavel HÁJEK (Ed.), Krajina zevnitř, Praha 2002
Tomáš HÁJEK – Karel JECH, Téma pro 21. století. Kulturní krajina (aneb proč ji chránit?), Praha 2000
Ivo HLOBIL, Alois Riegl a teorie moderní památkové péče, in: Alois Riegl (1858–1905) Moderní památková péče. Ed. I. Hlobil – T. Hlobil, Praha 2003, s. 101–138
František HROBAŘ, Vývoj ochrany přírody, památek a okrašlování domoviny v nových výnosech ministerstva školství a národní osvěty v Praze, Krása našeho domova XXX, 1938, s. 29
Jan Urban JARNÍK, Podstata, cíl a organisace okrašlování, hlavně po stránce národohospodářské a estetickovýchovné, Praha 1911
Pavel KLVAČ (Ed.), Kulisy venkovského života, Drnovice 2006
Erazim KOHÁK, Zelená svatozář. Kapitoly z ekologické etiky, Praha 2002
Stanislav KOMÁREK, Příroda a kultura. Svět jevů a svět interpretací, Praha 2000
Robert, KVAČEK (Ed.), Dějiny Československa, 2. díl, 1648–1918, Praha 1990
Günther LEPS – Herbert SUKOPP, Ernst Rudorff (1840–1916) zum 150. Geburstag, in: Arch. Nat.schutz Landech.forsch. 30, 1990, s. 151–159
Hana LIBROVÁ, Láska ke krajině? Brno 1988
Hana LIBROVÁ, Pestří a zelení. Kapitoly o dobrovolné skromnosti, Brno 1994
Hana LIBROVÁ, Vlažní a váhaví. Kapitoly o ekologickém luxusu, Brno 2003
Alfred LICHTWARK, Vzkříšení uměleckého diletantismu, Praha 1908
Vojen LOŽEK – Václav CÍLEK – Jarmila KUBÍKOVÁ a kolektiv, Střední Čechy. Příroda, člověk, krajina, Praha 2003.
Jiří LÖW – Igor MÍCHAL, Krajinný ráz, Kostelec nad Černými lesy 2003
Vladimír MACURA, Český sen, Praha 1999
Aleš MÁCHAL, Průvodce ekologickou výchovou, Brno 2002
Rudolf MAXIMOVIČ, Ochrana přírody v Německu, Zprávy památkové péče III, 1939, s. 21–25
Igor MÍCHAL, Divočina jako kulturní objekt. in: Tvář naší země – krajina domova. Sborník příspěvku ke konferenci konané ve dnech 8.–11. října 2002 v Praze a Průhonicích. Ed. I. Míchal, Praha–Průhonice 2002, s. 25–30
Igor MÍCHAL, Kulturně historická východiska postojů ke krajině: divočina – obdělaná zem – město (proměny vztahů), in: J. Löw – I. Míchal, Krajinný ráz, Kostelec nad Černými lesy 2003, s. 41–61
Moravské krajiny Miloše Spurného, Brno 1994
 Martin NAWRATH (Ed.), Plánovací víkend. Příručka pro společné plánování veřejných prostranství, Brno 2003
Martin NAWRATH (Ed.), Tvorba vize komunity. Příručka pro společné plánování udržitelného rozvoje komunit, Brno 2004
Jan Svatopluk PROCHÁZKA, Moderní člověk a příroda, Praha 1926
Jan Svatopluk PROCHÁZKA, Ochrana přírody a přírodních památek, díl I, Praha 1926
Jan Svatopluk PROCHÁZKA, Okrašlování a ochrana domoviny. Vzorcová přednáška o úkolech a cílech spolků okrašlovacích a ochranných, Praha 1922
Ladislav PTÁČEK (Ed.), Interpretace místního dědictví. Příručka pro plánování a tvorbu prezentací místních zajímavostí, Brno 2004
Ladislav PTÁČEK, Okrašlovací hnutí a Svaz okrašlovací a ochranný, in: 25 let ČSOP. Sborník materiálů konference Dobrovolná ochrana přírody v ČR. Průhonice 10. a 11. prosince 2004. Ed. L. Ptáček. Brno 2004, s. 10–11
Ladislav PTÁČEK (Ed.), Péče o krajinu. Příručka pro výměnné pobyty k péči o krajinu a pozemkové spolky, Brno 2004
Alois RIEGL, Moderní kult památek, in: Alois Riegl (1858–1905). Moderní památková péče, Ed. I. Hlobil – T. Hlobil, Praha 2003, s. 9–75
Jiří SÁDLO – David STORCH, Biologie krajiny. Biotopy České republiky, Praha 2000
Robert SEDLÁK (Ed.), Utváření místa. Příručka k vytváření kvalitních veřejných prostranství, Brno 2003
Simon SHAMA, Krajina a paměť, Praha 2007
Walther SCHOENICHEN, Naturschutz, Heimatschutz. Ihre Begründung durch Ernst Rudorff, Hugo Conwentz und ihre Vorläufer, Stuttgart 1954
Gerhard SCHULZ, Romantika. Dějiny a pojem, Praha – Litomyšl 1999
Gary SNYDER, Praxe divočiny, Praha 1999
Karel STIBRAL, Příroda jako památka, Ekolist. Měsíčník o životním prostředí XI, 2006, s. 14–17
Otto URBAN, Česká společnost 1848–1918, Praha 1982
Otto URBAN, Kapitalismus a česká společnost. K otázkám formování české společnosti v 19. století, Praha 2003
Ivan VOREL, Krajinný ráz a jeho ochrana, 1. díl Charakter, ráz a identita krajiny, Ochrana přírody 61, 2006, č. 9, s. 262–265
Miloš ZÁLESKÝ, Ochrana přírody ve škole, Krása našeho domova XXVII, 1935, s. 144–145
Jiří ZEMÁNEK (Ed.), Divočina – příroda, duše, jazyk, Praha 2003
Jiří ZEMÁNEK (Ed.), Od země přes kopec do nebe… O chůzi, poutnictví a posvátné krajině, Praha 2005