Zahradní architektura - Zahrada jako pozemský obraz ráje

Markéta Šantrůčková

Vývoj zahradního umění

Stejně jako v jiných sférách umění se při pohledu na vývoj zahrad v čase jasně ukazují jejich slohové proměny. Ostatně zahrady byly v mnohých obdobích za umělecká díla považovány /1 a jejich tvorbě byla věnována tomu odpovídající pozornost a péče. Etymologický původ slova zahrada není těžké odvodit, jedná se o místo zahražené, chráněné před nepřátelským okolím. Zahrady se vyvinuly z ohražených enkláv v bezprostřední blízkosti domu, které byly vymezeny plotem proti okolní divoké i obhospodařované přírodě. Druhým typem jasně vymezených, člověkem kultivovaných míst byly v pravěku a raném středověku náboženské okrsky./2 V křesťanském světě hrála důležitou roli i představa Ráje jako zahrady./3

Následující odstavce se budou věnovat především vývoji zahradního umění na území Čech, Moravy a Slezska s pouze nezbytnými přesahy za jejich hranice. Tento přístup sice vynechává mnohé z vývoje světového zahradního umění, ale pro účely tohoto textu se jevil jako nutný. Kdyby se měl věnovat podrobně starověkým zahradám Blízkého východu, Řecka a především Říma, sledovat zevrubně vývoj zahrad v ostatních částech Evropy a ještě zabrousit do zahrad islámských, čínských a japonských, narostl by do neúměrné šíře. Samozřejmě nebudou opominuty cizí inspirační zdroje zahrad na našem území, ale soustředěním se na „naše“ zahrady a parky se jeví vhodnější pro aplikaci ve školní praxi jako návod pro učitele a třeba i zdroj poučení pro žáky.

Nejen klášterní zahrady

S vědomě zakládanými zahradami, které měly nejen funkci užitkovou, ale i okrasnou, i když obě byly v úzkém sepětí, se v českých zemích ponejprv setkáme ve středověku. Můžeme vymezit tři typy středověkých zahrad, které jsou určeny stavbou, při níž vznikaly. Mluvíme tak o zahradách klášterních, hradních a zahradách u měšťanských domů. Ve středověku byl okolní svět divoké přírody chápán jako nepřátelský, i když lesy v zázemí sídel byly nedílnou součástí středověké ekonomiky a byly využívány jako zdroj dřeva, lesních plodů i pro pastvu domácího zvířectva. Nicméně převládalo vidění lesa jako zdroje nebezpečí, které spočívalo nejen v nástrahách přírody, ale i některých lidí, kteří se do lesa uchýlili (to jest lapků)./4 Zahrady byly proto ohraženy zdí, často vysokou, a členěny na pravidelné prostory. Byly opakem divoké a nespoutané přírody.

Asi nejstarší jsou na našem území některé z klášterních zahrad, které byly zakládány jednak v rajských dvorech nebo okolo klášterních budov, kde byly pěstovány zejména užitkové a léčivé rostliny./5 Rajský dvůr byl jedním z nejdůležitějších prostor kláštera a jako takový byl i upravován. Typické je rozdělení dvěma na sebe kolmými cestami ve tvaru kříže se studnou či stromem v místě jejich křížení, tedy uprostřed rajského dvora. Centrální umístění studny bylo sice časté, ale zdaleka ne jediné možné. Na volných plochách rostly často květiny, jež sloužily na výzdobu oltářů, nebo léčivé byliny. Právě dispoziční uspořádání rajských dvorů se přes veškeré pozdější přestavby většiny klášterů změnilo jen málo. V zázemí klášterů pak bývaly další intenzivně obhospodařované plochy: ovocný sad, vinice, zeleninová zahrada, bylinková zahrádka./6 Víme i o některých z pěstovaných rostlin, z květin byly hojné růže, lilie či kosatce, v sadech rostly jabloně, hrušně, švestky, jeřáby, ořešáky a další domácí stromy, široký výběr rostlin byl na zahrádce zeleninové a bylinkové./7

Postupně začaly vznikat zahrady i u panských sídel. Hrady té doby byly dosti stísněné, čemuž odpovídala i malá rozloha zahrady, byla-li zde vůbec. Tyto zahrady se většinou nedochovaly, neboť byly v pozdějších obdobích buď přestavěny nebo opuštěny. Jejich podobu tak známe především z dobových vyobrazení, jež doprovázela módní rytířské romány i jiná literární díla. Je však třeba mít na paměti, že se jedná mnohdy o vyobrazení ideální a že skutečné zahrady byly skromnější. Ideální zahrada byla ohraničena vysokou zdí a s budovou paláce přímo nesouvisela. Skládala se z několika částí: herbaria s léčivými bylinami, pomeria pro ovocné stromy, gardinum byla kuchyňská zahrádka a viridarium okrasná část. Později přibyl i prostor pro hry (plaisance), který mohl přiléhat k hradbám. Jak již z tohoto členění vyplývá, středověká hradní zahrada byla vnitřně rozdělena na množství malých prostorů pomocí zídek a stříhaných stromů či keřů. Vyplňovaly ji záhony s květinami (v oblibě byly růže, lilie, konvalinky, fialky), bylinami a zeleninou. Zahrada měla mít vzrostlý strom, dávající stín, či loubí ze stříhaných dřevin nebo růží. Pro odpočinek sloužila drnová sedátka. Ve větších zahradách byla velmi oceňována kašna s proudící vodou, gloriet nebo voliéra se zpěvným ptactvem. Zahrady měly mít alegorický a symbolický význam, čemuž napomáhal výběr pěstovaných rostlin a uspořádání, odkazující třeba na známé báje a romány./8

Podobné, i když mnohem skromnější, byly i měšťanské zahrady. Vznikly v zadních částech dlouhých středověkých parcel a měšťané zde většinou pěstovali zeleninu a bylinky do kuchyně, mohl zde být i ovocný strom a nějaké květiny. Tyto zahrady byly primárně užitkové, což ovšem nevylučuje estetické hledisko. Natolik výjimečná, že se o ní dochovala písemná zpráva, byla v Praze 14. století, za vlády Karla IV., zahrada s léčivými bylinami, kterou zřídil lékárník Angelo, původem z Florencie. Jeho zahrada se rozkládala na Novém Městě pražském při dnešní Jindřišské ulici./9

Renesanční zahrady

V 16. století začala do českých zemí pronikat nová, renesanční móda a s ní související změny v architektuře staveb i zahrad. Starý gotický hrad již nevyhovoval nárokům šlechty na pohodlnější životní styl a navíc s rozvojem dalekonosných palných zbraní přišel o svoji nedobytnost. Šlechta proto hrady buď zcela opouštěla nebo radikálně přestavovala, často za pomoci italských architektů, na moderní renesanční zámky, k nimž patřila i zahrada v novém stylu a vybudovaná podle nových zásad. Hlavními stavebníky zahrad se od renesance až do počátku 19. století stali členové panovnických a šlechtických rodů, jejichž zahrady v mnohem méně okázalém a velkorysém pojetí napodobovali bohatí měšťané. Naopak význam klášterů, jejichž ekonomická moc byla výrazně zredukována za husitských válek, pro zahradní tvorbu ustoupil do pozadí.

Jaké byly principy renesanční zahrady, jež se zrodila v Itálii 15. století a postupně ovlivnila celou Evropu? Jednalo se o pravidelnou zahradní úpravu, přičemž nejdůležitější zásadou bylo, že krása vychází z harmonie celku. Nepostačovaly pouze jednotlivé malebné detaily, ale musely být vzájemně provázány a ladně uspořádány. Další změnou oproti středověku bylo propojení zahrady s palácem. Renesanční zahrada již neměla být jen sama o sobě, ale měla komunikovat se stavbou prostřednictvím loggií a arkád a dotvářet tak samu podobu zámku či letohrádku./10 Zahrada byla obehnána zdí a tak oddělena od okolí. Její terén byl v ideálním případě plochý, ale ve vyvýšené poloze, takže byl z určitých míst (teras, glorietů a pod.) možný výhled do okolní krajiny. Zahrada měla být rozdělena na pravidelné květinové nebo bylinkové záhony, které byly lemovány plůtky ze stálezelených rostlin a byly osově souměrné./11 Důležitou roli hrála voda, především ve své dynamické podobě ve formě fontán. Součástí těch opravdu velkých zahrad byl stinný bosket, u nás jej však spíše nahrazovala obora nedaleko zámku. Součástí zahrad byla i sochařská výzdoba a drobná architektura./12 Vznikaly altány, grotty, oranžerie, kam byly na zimu ukládány choulostivé exotické rostliny, které byly přes léto vystaveny přímo v zahradě v květináčích. Kromě exotických rostlin byla oblíbena i cizokrajná zvířata, pro která byly často přímo v zahradách postaveny přístřešky nebo voliéry./13

Zahrada se v renesanci stala místem různých společenských aktivit, byla prostorem pro filosofii i pro lásku. Se společenskou funkcí zahrad vyrostla i potřeba jejich vlastníků mít v zahradě svůj vlastní soukromý prostor. Proto byla součástí větších zahrad i tzv. giardinetta, což byla intimně upravená část, vyhrazená majiteli zahrady a jeho nejbližším./14

Za první renesanční zahradu, jež vznikla v českých zemích, je považována Královská zahrada u Pražského hradu, která byla založena ve 30. letech 16. století. Osově navazovala na nově postavený Belveder, který je do zahrady otevřen arkádou. Letohrádek i zahradu nechal postavit Ferdinand I. Habsburský. Vznikly v předpolí Pražského hradu, protože na hradním ostrohu nebyl pro tak velkorysé založení dostatek místa. S Hradem zahradu spojoval nově postavený most přes Jelení příkop. Původně měla zahrada jen jednu hlavní osu, kolmou na Letohrádek, od nějž se odvíjel parter. Ve druhé polovině 16. století, za vlády Rudolfa II., byla na okraji Královské zahrady ještě přistavěna míčovna, na niž se napojila druhá, příčná osa. Rudolfovy sběratelské záliby se projevily i v zahradě, kam byly vysázeny cizokrajné rostliny a na jejímž okraji vznikl zvěřinec./15

V bezprostředním okolí Prahy bylo též parkově upraveno několik obor, kde se panovník mohl oddávat lovecké zábavě. Dodnes se, i když ve změněné podobě, dochovala obora Hvězda s letohrádkem, podle nějž dostala své jméno. Oborou byla i Stromovka (také Královská obora), která byla nově upravena ve druhé polovině 16. století. Podstatně zvětšený rybník napájela vltavskou vodou tzv. Rudolfova štola, unikátní, asi kilometr dlouhý tunel vykopaný pod Letnou./16
Mimořádné zahrady vznikly též na panstvích Rožmberků a pánů z Hradce, kteří patřili mezi nejmocnější šlechtu v království. Autorství zahrad je připisováno italskému architektovi Baltazaru Maggi, který projektoval přestavby zámků i úpravy jejich okolí. V letech 1582 - 1589 si nechal Vilém z Rožmberka postavit u Netolic letohrádek Kratochvíle, jenž byl obklopen zahradou. Letohrádek i úprava v jeho okolí jsou inspirovány italskými venkovskými vilami. Zahrada je osově souměrná, pravidelná a tvoří se stavbou jeden celek. Své kvality prokázal Baltazar Maggi i při přestavbách původně středověkých hradů pro Adama II. z Hradce v Jindřichově Hradci a jeho strýce Zachariáše z Hradce v Telči. V obou případech měl pro zahradu jen omezený prostor a napojil ji na palác pomocí arkád. Důmyslná je zejména arkáda v Telči, která je v patře otevřená do zahrady i do nádvoří a spojuje tak oba prostory.

Mezi moravskými renesančními zahradami je asi nejzajímavější ta okolo zámku v Bučovicích. Vznikla v letech 1567 - 1585 pro Jana Šemberu Černohorského z Boskovic. Je souměrná podle hlavní osy, která vychází ze středu zámku. Zahrada byla v historizujícím duchu rekonstruována v 60. letech 20. století podle návrhu Dobroslavy Menclové a Bohdana Wágnera./17

Barokní projevy

Středověkých a renesančních zahrad se dochovalo velmi málo a všechny musely být později více či méně pietně upravovány již jen proto, že rostlinný materiál dospěl ke konci svého životního cyklu. Naopak barokních zahrad a krajinných úprav se již dochovalo více, i když byly v pozdějších dobách také pozměňovány a mnoho z nich zaniklo.

Baroko v českých zemích vládlo nejen zahradní architektuře v 17. a 18. století a byla to doba velkoryse pojatých kompozic. Barokní zahrady méně dbaly na detaily, ale o to více na vyznění celku, které mělo být monumentální. V baroku také zahrada poprvé opustila prostor vymezený ohradní zdí a došlo k jejímu navázání na okolní krajinu. Přičemž zahrada spolu s palácem vznášela nárok na to být určujícím prvkem krajinných úprav a tvořila spojnici paláce s krajinou. Sama zahrada byla stále ještě vymezena zdí, ale s okolní krajinou ji spojovaly kompoziční osy, které směřovaly ke vzdáleným dominantám. Ty mohly být buď nově vytvořené, často průhled zakončoval nově postavený pavilon nebo kostelík, ale i starší a druhotně využité, ať to již byla středověká stavba nebo „jen“ přírodní dominanta na obzoru. Pohledové osy byly často zvýrazněny alejemi, jež lemovaly cesty a staly se důležitým prvkem barokní krajiny./18

V období 17. a 18. století došlo k rozsáhlé kultivaci české krajiny, která byla před tím poničena třicetiletou válkou, nejen z hlediska hospodářského, ale i estetického. Při zakládání nových staveb bylo dbáno na jejich účinek v krajině, dominantní postavení zaujímaly právě zámky a poutní místa, které na sebe navazovaly okolní krajinu. Ale i „obyčejná“ krajina byla zkrášlována vesnickými kostelíky, božími muky u cesty se skupinou stromů a dalšími drobnými doplňky a získala podobu, ve které ji (více či méně pozměněnou) známe dodnes. Méně se dochovaly přírodní prvky té doby, jako byly právě aleje podél cest, stromy doprovázející drobné stavby a tehdy hojně zakládané bažantnice a obory. Tyto lesní celky byly vysazeny snad na každém panství a členily je pravidelné průseky, které umožňovaly dobrý pohyb i orientaci lovců./19

Samotné barokní zahrady byly pravidelné a odvíjely se podél hlavní osy, jež byla určujícím prvkem. Zahrada byla v úzkém sepětí s palácem a to buď prostřednictvím bohatě zdobené sally terreny nebo pomocí velkorysého schodiště, které přímo spojovalo zahradu s reprezentačními místnostmi v prvním patře zámku (tzv. piano nobile). V zahradách byl velmi důležitý vodní prvek. Bylo využíváno jak klidné vodní hladiny v bazénech a kanálech, která umožňovala zrcadlení, tak znepokojujícího a oživujícího prvku tekoucí vody na kaskádách a fontánách. Kromě kašen doplňovala barokní zahradu hojná sochařská výzdoba a četné drobné stavby. Také rostliny byly formovány člověkem. V oblibě byly stříhané zelené stěny /20 i jinak tvarované dřeviny. Parter členily složité obrazce ze stříhaného buxusu, které někdy vyplňovaly květiny, jindy barevný štěrk. V odlehlých koutech zahrady byly stinné boskety a umělé jeskyně - grotty./21

První významné barokní úpravy jsou spojeny se jménem císařského generála, vévody Albrechta z Valdštejna. Tento, ve své době jeden z nejmocnějších a nejbohatších mužů Českého království, svoji moc prezentoval velkorysými stavbami pražského paláce a v Jičíně, který se stal centrem jeho Frýdlantského vévodství. Pražský Valdštejnský palác doplňuje rozlehlá raně barokní zahrada, jež je ohražena arkádově členěnou zdí. Ústředním místem zahrady je monumentální salla terrena a prostor před ní, kde stojí sochy od Adriana de Vries./22 Na hlavní osu vycházející ze sally terreny navazuje osa příčná, kterou vymezují stříhané habrové stěny a jež vede k rozměrné grottě s umělými krápníky a na ní navazující voliéře. Valdštejnská zahrada přímo komunikuje s Pražským hradem a odráží tak nemalé vévodovy ambice. Větší prostor než v Praze měl Valdštejn pro své plány na Jičínsku, kde mohl využít členité krajiny a dominant středověkých hradů na vrcholcích kopců. Do krajiny tak vložil určující osu, která vede z vrchu Veliš se zříceninou. Pokračuje městem Jičínem, kde prochází nově vystavěným Valdštejnovým zámkem a kostelem svatého Jakuba, jehož nedokončená kupole měla symbolizovat centrum světské a církevní moci panství. Z Jičína směrem k Letohrádku u Valdic je osa zdůrazněna čtyřřadou lipovou alejí, nejstarší dochovanou u nás. Dalším z center je Letohrádek, místo odpočinku a zábavy. Vedle dvora stojí samostatně velkolepá loggie, která se otvírala do barokní zahrady. Osa zahrady je kolmá na hlavní osu, směřuje ke vzdálenému horizontu a byla zvýrazněna boskety, které ji lemovaly z obou stran. Hlavní osa pak od Letohrádku směřuje ke kartuziánskému klášteru ve Valdicích, v jehož kostele měla být Valdštejnova hrobka. Osu zakončuje vrch Kumburk s další zříceninou středověkého hradu. Valdštejnovy plány realizovali především italští stavitelé Nicola Sebregondi, Andreas Spezza a Giovanni Pieroni a jejich dílo představuje první smělý vpád baroka do české zahradní tvorby a krajiny./23

Pozoruhodný příkladem prolínání raného baroka a manýrismu je Květná zahrada v Kroměříži, kterou nechal postavit v letech 1665-1675 olomoucký biskup Karel II. Liechtenstein - Castelcorne. Zahrada původně ležela až za městskými hradbami a biskup se při jejím zakládání inspiroval italskými pozdně renesančními příměstskými vilami. Zahrada byla založena na obdélníkovém půdorysu a dělila se na dvě části - květnici a štěpnici. Ústředním bodem květnice byl osmiboký pavilon, který je chloubou zahrady dodnes, stejně jako kolonáda, jež tvoří jednu z vnějších ohradních zdí. Květnice byla rozdělena na čtyři velké čtverce, které se dále paprsčitě členily na trojúhelníkové výseče, to vše pomocí vysokých stříhaných stěn z habrů a buků. Vnitřní prostor byl zdoben ornamenty stálezelených rostlin, které vyplňovaly květiny a bohatá sochařská výzdoba. Část pojatá jako štěpnice je dnes více pozměněna. Rostly v ní ovocné stromky a nacházely se zde dvě pstruhové nádrže a dva tzv. jahodové kopečky. Na kopečcích stály dřevěné pavilonky, které se již nedochovaly. Na vrchol kopečků vedla spirála nízkých stříhaných dřínů a spirálovitá i přímá cesta. Od zdejších pavilonů se pak otevíral jedinečný pohled, který dovoloval přehlédnout celou kompozici zahrady. Kroměřížskou Květnou zahradu projektoval Giovanni Pietro Tencalla a jeho dílo je jedinečně zachovalou ukázkou prolínání manýristické a raně barokní zahrady./24
Výjimečný soubor barokních zahrad doplňuje pražské malostranské paláce. Zahrady jsou posazeny do svahu pod Pražským hradem nebo Petřínem, což jim dodává jedinečnou dynamiku. Příkrý svah musel být podmaněn několikerým terasováním a vyhlídkové plošiny či pavilonky ve vyšších částech zahrad umožňovaly rozhled do širého okolí./25

Na panství Choustníkovo Hradiště vznikl na popud Františka Antonína Šporka velkoryse založený soubor lázní, zámku a špitálu v Kuksu, osově souměrný podél toku Labe. I když se z původního Šporkova založení dochoval „jen“ špitál s rampou se sochami ctností a neřestí a okolní zahradní úpravou, vzbuzuje svojí monumentalitou a dominancí nad okolím úžas. Součástí krajinných úprav na panství je i lokalita Nový les, ve kterém jsou v pískovcových blocích in situ Matyášem Bernardem Braunem vytesány biblické i jiné náboženské výjevy./26

Krajinářské parky

Barokních zahrad a krajinných úprav se v českých zemích zachovalo podstatně více než jsou jen ty výše vyjmenované. I když na konci 18. a v 19. stoleté mnohé z nich podlehly novému stylu a byly přeměněny na přírodně - krajinářský park./27 Ten byl poslední fází vývoje šlechtické zahrady, jež byla od renesance určujícím typem, ve kterém se odrážel vývoj zahradního umění. Vžité označení přírodně - krajinářský park na rozdíl od dřívější (středověké, renesanční, barokní) zahrady již v sobě odráží nové principy a rozměry, s nimiž bylo pracováno. Kolébkou přírodně - krajinářských parků byla Anglie, proto se vžilo i pojmenování anglické parky. Zatímco zahrady předchozích období můžeme označit jako pravidelné, krajinářské parky pak jako nepravidelné. Také toto schematické dělení naznačuje, že krajinářské parky vznikly podle jiných zásad než dřívější zahrady. Jaké tedy byly tyto nové zásady a jak vlastně došlo k jejich prosazení a širokému uplatnění v soudobé zahradní tvorbě?

Filozofické a estetické názory druhé poloviny 18. a první poloviny 19. století, které určujícím způsobem ovlivnily krajinářskou tvorbu, popsal ve své kapitole o estetice Karel Stibral (viz výše). Ocenění přírody a jejích krás, spolu s idealizovanou arkadskou krajinou, kterou zobrazovali jako ideál malíři 17. století, a větším poznáním a rozšířením povědomí o zahradách Číny a Japonska vedly v 18. století nejprve v Anglii a záhy i na evropské pevnině k přehodnocení dosavadní zahradní tvorby a k novému ideálu, přírodně - krajinářskému parku. Ten měl představovat ideální krajinu přinesenou až do bezprostředního okolí šlechtického sídla. Park, jenž měl budit zdání přirozenosti, byl ve skutečnosti složitě vymodelován lidskou rukou. Nechyběly ani náročné terénní úpravy, které zahrnovaly úpravy koryt vodních toků, hloubení rybníků a nasypávání umělých pahorků. Za krásnou byla považována nikoliv přímka, ale zvlněná linie, takže potok se měl malebně vinout údolím, stejně jako měly být nepravidelné cesty a okraje lesních porostů. Přímky se tak mnohdy uplatňovaly jen v dálkových průhledech, které ale byly v krajinářském parku velmi důležité. Park byl komponován pro procházky a projížďky na koni a významnou úlohu v něm hrály různé vyhlídky a průhledy, kterými byly jednotlivé části parku vzájemně provázány do jednoho celku.

Výše zmíněná malebnost (picturesque) byla důležitou estetickou kategorií a zároveň požadavkem na krajinářský park. Bylo jí dosahováno pomocí drobných stavbiček v parku (pavilonků, vyhlídkových věží, přístřešků, voliér, památníků), které byly budovány v nejrůznějších slozích./28 Drobné stavby často ukončovaly průhledy, ale mohly se také překvapivě zjevit až za posledním zákrutem cesty. Nebo mohly být dominantami velkých parkových luk, které byly jinak ozvláštňovány malebně vysázenými skupinami stromů. Zámecká budova byla v ideálním případě přímo zapojena do parku, který sahal až do její bezprostřední blízkosti. Formální parter byl zrušen. Zároveň krajinářský park volně přecházel do okolní krajiny a záměrně se prolínal s okolními poli, pastvinami a loukami,/29 neboť okolí parku mělo být krásné.

Zatímco v nejstarších krajinářských parcích byly využívány především domácí dřeviny, později se parky staly sbírkami exotických stromů a keřů. Jak byl průběžně v 19. století objeven celý svět, tak do něj proudily i botanické exkurze a záhy se rozvinul celý obchod s cizokrajnými rostlinami. To poměrně významně ovlivnilo podobu krajinářských parků zejména ve druhé polovině 19. století, kdy parky dostávaly až podobu arboret a jejich největšími atrakcemi se staly exotické nebo nově vyšlechtěné odrůdy stromů a keřů./30

Jedním z plošně nejrozsáhlejších krajinářských parků na našem území je Lednicko - valtický areál, který nechal budovat od 80. let 18. století kníže Alois Josef I. z Liechtensteinu a po jeho smrti pak stavbu řídil jeho bratr a dědic Jan Josef I. z Liechtensteinu. Mezi zámky v Lednici a Valticích, které spojuje asi 8 km dlouhá, přímá alej, byla za pomoci lesů, luk, polí, vinic a rybníků vybudována idylická krajina, kterou zdobí řada pavilonů a letohrádků. Lednický zámek byl přestavěn do novogotické podoby a v jeho zázemí byl vybudován malebný park s velkými loukami, které jsou protkány upravenými vodními kanály i přirozeně se větvícími a meandrujícími rameny Dyje. U jednoho z dyjských ramen leží i tzv. Janův hrad, lovecký zámek, který má podobu středověké zříceniny a byl postaven v letech 1801 - 1807 Josefem Hardmuthem. Hardmuthovým dílem je i nejznámější pavilon celého parku - minaret, který tvoří dominantu hlavního průhledu přes louky a rybníky od lednického zámku./31

Jedním z prvních přírodně - krajinářských parků v českých zemích, který se pak stal inspirací pro další, byl park Jana Rudolfa Černína v Krásném Dvoře u Podbořan, který vznikl v letech 1783 - 1793, i když některé parkové stavby byly postaveny nebo naopak zbořeny později. Park zaujímá údolí Leskovského potoka a svah a planinu na jeho pravém břehu. Na horní hraně svahu se nachází asi 1 km dlouhá alej, která je jedinou přímkou v parku. Údolí potoka je malebně upraveno loučkami, rybníčky a pavilonky. Planinu zaujímá velká parková louka s gotickým templem, který byl zároveň památníkem knížete Karla Schwarzenberga, vítěze nad Napoleonem u Lipska, i vyhlídkovou věží. Park má i svoji tajemnou část, v hluboké a úzké strži byla poustevna, kostelík a jeskyně se sarkofágem.
Výbornou ukázkou okrasného statku je park ve Veltrusích. Kolem barokního zámečku nechal Jan Rudolf Chotek na přelomu 18. a 19. století upravit okolní lužní krajinu na pravém břehu Vltavy. Do parku byla přímo zahrnuta pole a došlo tak k propojení zemědělské a okrasné funkce. Zároveň park pojal zbytky zdejších lužních lesů, v nichž bylo postaveno několik pavilonů (např. pavilon Marie Terezie či Laudonův pavilon). V parku ve Veltrusích stejně jako v dalším chotkovském parku kolem zámku Kačina u Kutné Hory byl jako novinka využit tzv. ha-ha příkop, který umožnil zrušit ohradní zeď parku a přímo jej propojit se zemědělskou krajinou, aniž by tím park trpěl./32

Naopak jednou z nejlepších ukázek parků, které vznikly později a při jejichž zakládání byl velký důraz kladen na co nejširší zastoupení cizokrajných dřevin, je park v Průhonicích u Prahy. Vznikl až v letech 1885 - 1917 z popudu Arnošta Emanuela Silva Taroucy v údolí Botiče. V pozdějších letech se na tvorbě parku podílel významný dendrolog Camillo Schneider. Průhonický park je také široce znám díky bohatým sbírkám rhododendronů./33 Vynikajících krajinářských parků je v českých zemích podstatně více a není účelem je zde všechny vyjmenovávat. Je důležité si uvědomit zásady, podle kterých byly tyto parky budovány, jejich společné rysy i odlišnosti jednotlivých typů a také to, v čem spočívá význam těchto parků. I když se v nich výrazně uplatňují přírodní prvky, jsou i krajinářské parky dílem lidských rukou, jsou tedy také dílem uměleckým.

Městský a lázeňské parky

V 19. století vznikl a poměrně rychle se rozšířil nový typ zahradního díla, jímž byl městský park. Ve městech 19. století rychle rostl počet obyvatel, což souviselo s industrializací a na ní se navazující urbanizací. Městská zástavba se zahušťovala a na místě zahrad ve vnitroblocích domů a dřívějších klášterních a šlechtických zahrad namnoze vznikaly nové obytné nebo provozní stavby, což způsobovalo zhoršení životních podmínek pro městské obyvatelstvo. Města se také rozrůstala do šíře, hradby byly bourány a za nimi vznikala nová předměstí. Role měst jako center průmyslu, dopravy a postupně se rozvíjejících služeb se stále zvětšovala a spolu s bohatnutím jejich obyvatel rostlo sebevědomí i politická moc měšťanstva. Ve městech probíhala rozsáhlá výstavba nových obytných i průmyslových čtvrtí, která byla namnoze řízena urbanistickými plány, jež pamatovaly i na zakládání nových ploch zeleně. Ideálními místy pro nové parky byl také prostor uvolněný zbořenými hradbami či starší náměstí, která přestávala plnit funkci velkých tržišť.

Městské parky byly budovány v tehdy módním krajinářském duchu, ale jejich založení bylo většinou méně velkorysé než u parků šlechtických. Bylo to dáno více důvody. Městští radní jako zadavatelé prací nebyli většinou ochotni obětovat na park tolik prostředků jako šlechtici. Městské parky vznikaly často na menších a předem pevně ohraničených pozemcích uprostřed města. Pokud nebyly na kopcích, nemohly pracovat ani s pohledovou návazností na okolní krajinu. Musely být také uzpůsobeny mnohem větší zátěži než parky šlechtické a z toho vyplývat i požadavek na relativně levnou a snadnou údržbu. I městské parky zdobily různé pavilony a zvláště oblíbené byly zahradní restaurace./34

První veřejné parky vznikly z iniciativy osvícenských šlechticů, kteří své zahrady otevřeli obyvatelstvu. Nejlepšími příklady byly Kanálka (založena roku 1793) hraběte Canala, jež ležela za pražskými hradbami, a Nedošínský háj, který nechal vybudovat u Litomyšle hrabě Jiří Josef z Valdštejna v letech 1790 - 1820. Tyto parky a jim podobné se většinou nedochovaly, protože ležely příliš blízko za městem, na místech, kam se po zboření hradeb město rozlilo. Parky byly budovány podle dobové módy malebnosti s loukami, hájky a pavilony, ale protože se od počátku počítalo s jejich částečným otevřením veřejnosti, byl zde i výchovný prvek (např. ukázkový sad) a místa pro zábavu. Zatím výjimečně byly zpřístupňovány i starší soukromé zahrady, např. Královská obora v Praze, k jejímuž otevření dal popud nejvyšší purkrabí Jan Rudolf Chotek na samém počátku 19. století. V Brně byla již roku 1785 otevřena veřejnosti původně klášterní zahrada v Lužánkách./35 Dalším krokem již přímo k městskému parku bylo budování veřejných zahrad z iniciativy význačných šlechticů, kteří byli držiteli úřadů v zemské správě. Takto vznikla v Praze v letech 1832 - 1833 Lidová zahrada, která byla o necelých deset let později přejmenována na Chotkovy sady. O její založení se totiž zasloužil další nejvyšší purkrabí z rodiny Chotků, Karel Chotek./36

Od poloviny 19. století a zejména pak hojně v jeho druhé polovině a na počátku 20. století vznikaly již městské parky z iniciativy městských samospráv. Skoro každé město obepnul na místo hradeb více či méně spojitý zelený prstenec. Parkově upravovány byly nezastavěné a dříve nevyužívané svažité plochy, např. brněnský Špilberk a Kraví hora či pražský Petřín. Parky vznikly na starých i nově zakládaných náměstích. Ve městech byly zakládány okrašlovací spolky, které si kladly za cíl nejen zakládání parků a péči o ně, ale i zkrášlování příměstské krajiny./37

Trochu odlišný byl vývoj lázeňských měst, jejichž představitelé si uvědomovali, že na příjemném prostředí do značné míry závisí jejich úspěch. Proto zde městská zeleň vznikala již v 18. století a volně lesoparkem přecházela do okolní krajiny. Výjimečné jsou Mariánské Lázně, pro něž v roce 1817 vytvořil zahradník Václav Skalník plán zeleně, se kterým pak pracoval architekt Jiří Fišer a komponoval lázeňské pavilony přímo do navržených sadových úprav. Parky v okolí lázeňských budov volně přecházely v lesopark, který byl protkán hustou sítí cest s pavilonky, odpočívadly a zastaveními. Procházky bývaly součástí lázeňské kúry. Podobně, i když většinou ne tak propracovaně, se zeleň uplatňovala i v ostatních lázeňských městech a městečkách./38

Ve druhé polovině 19. století a zvláště na jeho konci a v první polovině 20. století byly nejčastějšími zahradnickými díly kromě městských parků zahrady vil a rodinných domů. Tyto zahrady jsou obecně spíše menší, oplocené a jejich stavba se odvíjí od architektury domu. Tak se setkáme se secesní zahradou u Bílkovy vily v Praze u Chotkových sadů. Dříve v ní byly secesní květinové ornamenty, doplňovaly je dřeviny, které, i když přerostlé, jsou v zahradě dodnes. Nejlepší příklad kubistické zahrady se nachází u nárožní kubistické vily od Josefa Chochola pod pražským Vyšehradem. Jednoduchá, geometricky členěná zahrada byla nedávno rekonstruována a je tvořena plochami právníku, které dělí cestičky, vymezené nízkými plůtky ze stříhaných dřevin. Příkladná funkcionalistická zahrada obklopuje vilu Tugendhat v Brně - Černá pole. Dům je se zahradou propojen skleněnou stěnou, kterou lze zcela otevřít. Centrální část poměrně velké zahrady tvoří palouk s dominantou smuteční vrby. Ostatní dřeviny jsou vysázeny po obvodu zahrady, uzavírají ji a oddělují od okolí. Zahrada se nachází v poměrně prudkém svahu a ze zahradní terasy se otvírá pohled na Brno./39

Na začátku 20. století pronikl i do českých zemí trend zahradních měst, který vznikl na přelomu století v Anglii./40 Reagoval na poptávku po bydlení ve vlastním domku se zahradou a snažil se ji usměrňovat, aby zahradní města byla zakládána podle kvalitních urbanistických plánů. Zároveň sám propagoval a zdůrazňoval přednosti bydlení v zeleni, která zvyšuje kvalitu života a zlepšuje zdravotní stav obyvatelstva. Příklady inspirace zahradními městy můžeme najít v nově zakládaných pražských čtvrtích, ať již je to luxusní Ořechovka nebo, jak již název napovídá, podstatně skromnější Spořilov. Vynikajícím příkladem uplatnění myšlenky zahradních měst u nás jsou baťovské domky ve Zlíně, díky nimž se ostatně Zlín dodnes honosí titulem město v zeleni. První kolonii domků pro dělníky Tomáše Bati postavil již v roce 1915 Jan Kotěra. Většina výstavby pak proběhla po skončení první světové války, ve 20. letech 20. století, podle plánů architekta Františka L. Gahury./41

Ve 20. století byly některé z původně soukromých parků a zahrad šlechtických a klášterních zpřístupněny veřejnosti, jiné zámky či paláce se spolu se zahradami staly sídly různých institucí, avšak jiné zahrady a parky zůstaly bez péče a zpustly. Z první poloviny 20. století je velmi zajímavá úprava zahrady Na valech pod Pražským hradem, kterou na přání prezidenta Tomáše G. Masaryka rekonstruoval slovinský architekt Jože Plečnik. Nově navrhl vstup do zahrady širokým schodištěm z Hradčanského náměstí, umístil do zahrady velkou kamennou vázu a upravil vyhlídkovou terasu. Příkladná byla i úprava barokní zahrady u Černínského paláce v Praze architekty Pavlem Janákem a Otakarem Fierlingerem pro potřeby Ministerstva zahraničních věcí./42 Ve 20. století tak nabývá na důležitosti péče a obnova (vybraných) historických zahrad. K nejzdařilejším ukázkám patří práce architekta Otakara Kuči, jeho dílem jsou mimo jiné rekonstrukce Františkánské zahrady na Starém městě pražském a barokní zahrady původně od Jeana Baptista Matheye v Tróji. Díky rekonstrukcím a následné péči můžeme ostatně obdivovat krásy historických zahrad a parků dodnes.

Poznámky

1/ Tento přístup vyvrcholil pojetím zahrady - parku jako celkového (všezahrnujícího) uměleckého díla na přelomu 18. a 19. století, kdy se v Evropě prosazoval raný krajinářský park. Souviselo to s až náboženským uctíváním přírody a přírodních jevů a útvarů. Krajinářský park této doby si také činil nárok, aby v sobě zahrnul ostatní druhy umění. Sedlmayer, Hans, Krajinářský park, Zahrada - park - krajina 1996, roč. 6, č. 5, s. 8–11.
2/ Hendrych, Jan, Tvorba krajiny a zahrad, České vysoké učení technické v Praze, Praha 2005, 199 s.; Horký, Jaroslav, Vorel, Ivan, Tvorba krajiny, České vysoké učení technické v Praze, Praha 1988, 211 s.; Smetánka, Zdeněk, Legenda o Ostojovi. Archeologie obyčejného života v raně středověkých Čechách, Mladá fronta, Praha 1992, 290 s.
3/ Zakládání zahrad má tedy bezprostřední oporu a vzor v Bibli. Bůh stvořil zahradu (Ráj, Eden) a člověka, aby ji vzdělával. Pacáková - Hošťálková, Božena a kol., Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Libri, Praha 2004, 528 s.
4/ Le Goff, Jacques, Středověká imaginace, Argo, Praha 1998, 329 s.
5/ Za vzorové je považováno uspořádání zahrad v benediktinském klášteře St. Gallen v dnešním Švýcarsku. Zachoval se totiž podrobný plán z 9. století, který ukazuje rozložení klášterních budov a zahrad. Hendrych, Jan, Tvorba krajiny a zahrad, České vysoké učení technické v Praze, Praha 2005, 199 s.
6/ Zprávy o těchto zahradách máme i od nás. Klášterní vinice zmiňuje již zakládací listina Břevnovského kláštera z roku 993, o ovocných sadech mluví listiny kláštera u Davle (994) a v Sázavě (1032). Poměrně rozlehlé zahrady měl již od svého založení roku 1140 Strahovský klášter. Hendrych, Jan, Tvorba krajiny a zahrad, České vysoké učení technické
v Praze, Praha 2005, 199 s.; Horký, Jaroslav, Vorel, Ivan, Tvorba krajiny, České vysoké učení technické v Praze, Praha 1988, 211 s.
7/ Horký, Jaroslav, Vorel, Ivan, Tvorba krajiny, České vysoké učení technické v Praze, Praha 1988, 211 s.
8/ Hendrych, Jan, Tvorba krajiny a zahrad, České vysoké učení technické v Praze, Praha 2005, 199 s.; Horký, Jaroslav, Vorel, Ivan, Tvorba krajiny, České vysoké učení technické v Praze, Praha 1988, 211 s.; Pacáková - Hošťálková, Božena a kol., Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Libri, Praha 2004, 528 s.
9/ Hendrych, Jan, Tvorba krajiny a zahrad, České vysoké učení technické v Praze, Praha 2005, 199 s.; Horký, Jaroslav, Vorel, Ivan, Tvorba krajiny, České vysoké učení technické v Praze, Praha 1988, 211 s.
10/ Tyto zásady popsal ve svém díle De re aedificatoria libri X (O umění stavitelském) architekt Leon Batista Alberti. Jeho traktát vyšel v roce 1452 v Itálii a záhy se stal hojně známým. Je doložen i z našeho prostředí, dochoval se v knihovně olomouckého biskupství. Pacáková - Hošťálková, Božena a kol., Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Libri, Praha 2004, 528 s.; Hendrych, Jan, Tvorba krajiny a zahrad, České vysoké učení technické v Praze, Praha 2005, 199 s.
11/ Oblíbenými květinami byly stále růže, lilie a fialky, nové naopak karafiáty. Z bylinek byly upřednostňovány aromatické, např. šalvěj, majoránka, máta. Horký, Jaroslav, Vorel, Ivan, Tvorba krajiny, České vysoké učení technické v Praze, Praha 1988, 211 s.
12/ Popis ideální zahrady podal ve svém díle Hypnerotomachia Poliphilii, které vyšlo tiskem roku 1499, Francesco Colonna. Román líčí lásku Poliphila a Polie a odehrává se na Venušině a Amorově ostrově Citera, jenž je celý upraven jako velká zahrada. V centru zahrady stála fontána lásky, k níž se sbíhaly jednotlivé, pravidelně vymezené úseky. Hendrych, Jan, Tvorba krajiny a zahrad, České vysoké učení technické v Praze, Praha 2005, 199 s.
13/ Viz známý Lví dvůr u Královské zahrady v Praze. Horký, Jaroslav, Vorel, Ivan, Tvorba krajiny, České vysoké učení technické v Praze, Praha 1988, 211 s.
14/ Pacáková - Hošťálková, Božena a kol., Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Libri, Praha 2004, 528 s.
15/ Horký, Jaroslav, Vorel, Ivan, Tvorba krajiny, České vysoké učení technické v Praze, Praha 1988, 211 s.
16/ Pacáková - Hošťálková, Božena a kol., Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Libri, Praha 2004, 528 s.
17/ Hendrych, Jan, Tvorba krajiny a zahrad, České vysoké učení technické v Praze, Praha 2005, 199 s.; Horký, Jaroslav, Vorel, Ivan, Tvorba krajiny, České vysoké učení technické v Praze, Praha 1988, 211 s.; Pacáková - Hošťálková, Božena a kol., Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Libri, Praha 2004, 528 s.
18/ Vorel, Ivan, Geometrické principy prostorové skladby některých historických krajinných úprav, in: Životní prostředí a veřejná zeleň ve městech a obcích. Sborník přednášek, Klatovy 2004, s. 61–74.
19/ Obory členěné pravoúhlou sítí nebo hvězdicovitě uspořádanými průseky sloužily nejčastěji tzv. parforsním honům, při nichž byla zvěř štvána lovci se smečkou psů až do jejího úplného vyčerpání. Proto musel být lesní prostor rozdělen přehledně a tak, aby v něm byl jednoduchý pohyb.
20/ Oblíbenou dřevinou těchto zelených stěn byl habr.
21/ Horký, Jaroslav, Vorel, Ivan, Tvorba krajiny, České vysoké učení technické v Praze, Praha 1988, 211 s.; Pacáková - Hošťálková, Božena a kol., Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Libri, Praha 2004, 528 s.
22/ Jedná se o kopie původních soch, které odvezli ještě na konci třicetileté války (v roce 1648) Švédové, když obsadili a vyplenili Malou Stranu.
23/ Hendrych, Jan, Tvorba krajiny a zahrad, České vysoké učení technické v Praze, Praha 2005, 199 s.
24/ Zatloukal, Ondřej, Et in Arcadia Ego. Historické zahrady Kroměříže. Katalog výstavy, Muzeum umění Olomouc, Olomouc 2004, 127 s.
25/ Asi nejpozoruhodnější je Vrtbovská zahrada ve svahu Petřína, na jejíž tvorbě se podíleli František Maxmilián Kaňka, Matyáš Bernard Braun a Václav Vavřinec Reiner.
26/ Hendrych, Jan, Tvorba krajiny a zahrad, České vysoké učení technické v Praze, Praha 2005, 199 s. Nový les, známý také pod jménem Braunův Betlém, velmi trpí přirozeným zvětráváním. Sochy z málo odolného pískovce jsou vystaveny všem změnám počasí a jelikož jsou vytesány přímo do skal, není možno je nahradit kopiemi a šetrně uložit v muzeu či galerii, jak je u významných sochařských děl v otevřeném prostoru běžné.
27/ V následujícím textu budu pro parky a zahrady vzniklé v tomto období užívat jako shrnující označení přírodně - krajinářské. Někteří autoři (např. Pacáková - Hošťálková, Božena a kol., Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Libri, Praha 2004, 528 s.) rozlišují v tomto časovém sledu parky klasicistní, romantické, krajinářské a eklektické. Ovšem vzhledem k tomu, že jeden park vznikal v průběhu let až desetiletí a často byl později vícekrát upravován, je toto rozlišování v praxi poměrně složité a někdy i sporné.
28/ Nebylo výjimkou, že v jednom parku byly vedle sebe stavbičky, jež odkazovaly k antice, Orientu, Číně i evropskému středověku.
29/ Jedním z typů krajinářského parku byl i tzv. okrasný statek (farme ornée), který přímo do parkové kompozice zahrnul i zemědělsky využívanou půdu.
30/ Kavka, Bohumil a kol., Krajinářské sadovnictví, Státní zemědělské nakladatelství, Praha 1970, 580 s.; Kuthan, Jiří, Muchka, Ivan, Aristokratická sídla období klasicismu, Akropolis, Praha 1999, 192 s.; Kuthan, Jiří, Aristokratická sídla období romantismu a historismu, Akropolis, Praha 2001, 335 s.; Vlček, Pavel, Ilustrovaná encyklopedie českých zámků, Libri, Praha 1999, 623 s.; Kalusok, Michaela, Zahradní architektura, Computer Press, Brno 2004, 192 s.
31/ Hendrych, Jan, Tvorba krajiny a zahrad, České vysoké učení technické v Praze, Praha 2005, 199 s.; Pacáková - Hošťálková, Božena a kol., Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Libri, Praha 2004, 528 s. V roce 1996 byl Lednicko - valtický areál zapsán na seznam kulturních památek UNESCO.
32/ Ha-ha je jednostranně vyzděný příkop, který se opticky nijak neuplatňuje, ale účinně zamezuje vstupu hospodářských zvířat do parku. Hendrych, Jan, Tvorba krajiny a zahrad, České vysoké učení technické v Praze, Praha 2005, 199 s.; Kavka, Bohumil a kol., Krajinářské sadovnictví, Státní zemědělské nakladatelství, Praha 1970, 580 s.; Horký, Jaroslav, Vývoj vzájemných vztahů mezi sídlištními celky a krajinou I., Vědecké práce Výzkumného ústavu okrasného zahradnictví v Průhonicích 1967, č. 4, s. 151–223.
33/ Pacáková - Hošťálková, Božena a kol., Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Libri, Praha 2004, 528 s.
34/ Pacáková - Hošťálková, Božena a kol., Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Libri, Praha 2004, 528 s.; Horký, Jaroslav, Vorel, Ivan, Tvorba krajiny, České vysoké učení technické v Praze, Praha 1988, 211 s.
35/ Horký, Jaroslav, Vývoj vzájemných vztahů mezi sídlištními celky a krajinou I., Vědecké práce Výzkumného ústavu okrasného zahradnictví v Průhonicích 1967, č. 4, s. 151 – 223; Horký, Jaroslav, Vorel, Ivan, Tvorba krajiny, České vysoké učení technické v Praze, Praha 1988, 211 s.
36/ Pacáková - Hošťálková, Božena a kol., Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Libri, Praha 2004, 528 s.
37/ Horký, Jaroslav, Vývoj vzájemných vztahů mezi sídlištními celky a krajinou I., Vědecké práce Výzkumného ústavu okrasného zahradnictví v Průhonicích 1967, č. 4, s. 151 – 223. O spolcích viz také kapitolu Kulturně historické dědictví v péči místních komunit od Dany Zajoncové.
38/ Horký, Jaroslav, Vývoj vzájemných vztahů mezi sídlištními celky a krajinou I., Vědecké práce Výzkumného ústavu okrasného zahradnictví v Průhonicích 1967, č. 4, s. 151 – 223; Horký, Jaroslav, Vorel, Ivan, Tvorba krajiny, České vysoké učení technické v Praze, Praha 1988, 211 s.
39/ Pacáková - Hošťálková, Božena a kol., Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Libri, Praha 2004, 528 s.
40/ V roce 1898 vyšla kniha Ebenezera Howarda Garden Cities of Tomorrow (Zahradní města budoucnosti), která vysvětlovala význam a zásady zahradních měst. Tato nová móda se brzy z Británie rozšířila do dalších evropských zemí. Horký, Jaroslav, Vorel, Ivan, Tvorba krajiny, České vysoké učení technické v Praze, Praha 1988, 211 s.
41/ Horký, Jaroslav, Vorel, Ivan, Tvorba krajiny, České vysoké učení technické v Praze, Praha 1988, 211 s.; Tuzarová, Kateřina, Proměny zahrádek u baťovských domků aneb sociálně - ekonomické pozadí vývoje rodinných zahrad ve Zlíně, Zahrada - park - krajina 2007, roč. 17, č. 2, s. 26–27.
42/ Hendrych, Jan, Tvorba krajiny a zahrad, České vysoké učení technické v Praze, Praha 2005, 199 s.

Doporučená literatura:

Dobalová, Sylva, Zahrady Rudolfa II. Jejich vznik a vývoj, Praha 2009
Hendrych, Jan, Tvorba krajiny a zahrad, Česk&e